Povídka

3. července

3. července 2012 v 21:04 | Ježurka
Už hodně dlouho jsem nenapsala žádnou povídku, takže teď to budu muset napravit. Doufám, že se vám bude tento díl líbit. Určitě pište komentáře. :))



"Zlatíčko vstávej, je krásné ráno, sluníčko svítí a ty seš pořád v pelíšku." Don si pohrával s mými vlasy.
"Dej mi pokoj, Done. Nech mě ještě spát." Otočila jsem se k němu zády a přehodila si deku přes hlavu.
Už to byli téměř dva měsíce, co mě pustili z nemocnice. Bylo mi mnohem lépe. Někdy se ty bolesti ukázali, ale za pár minut zase zmizely.
"Miláčku, já ti pokoj nedám nikdy. Dneska mám pro tebe překvapení, ale jestli ho budeš chtít, budeš muset vylézt z postele.
"Nikam nejdu. To překvapení si strč za kloubouk." Chtěla jsem vědět, co připravil, ale zase jsem měla chuť být celý den v posteli.
"A dost. Vstávat Meryl." Skočil na postel, zvedl mou deku a začal mě šimrat na nohou.
"Done přestaň. Přestaň!" To už jsem nevydržela a vyprskla jsem smíchy. Odhodila jsem deku na zemu a začala jsem ho lochtat.
"Dobrá, vzdávám se, jen mě prosím tě přestaň lochtat. Jestli chceš, můžeme zkusit něco lepšího, když už jsme v té posteli." Opatrně si na mě lehl a začal mě líbat.
Hele, tohle si nech na jindy, jo? Radší mi ukaž to překvápko." Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři. Najednou jsem zjistila, že je už po desáté. "Panebože, to je hodin. Vstávej Gummere." Shodila jsem ho ze sebe a běžela jsem ke skříni se obléknout. Don se s povzdechem zvedl ze země a šel se převléknout také.
"Co kdybychom se šli projít. To překvapení jsem přichystal až na večer." Přikývla jsem. Ruku v ruce jsme se vydali na procházku. Dneska se nám vůbec nic nechtělo dělat. Jen být spolu...

Už jsi hotová, lásko?" Don stál před schodama, které vedly do patra. Vzala jsem si už jen kabelku a šla za ním. "Ty seš nějaký nedočkavý. To bych měla..." Zakopla jsem na schodech a přistála v Donově náruči. "...být já, nebo ne?" S úsměvem jsem se na něj podívala. "Děkuji, že jsi mě chytil. Za to si zasloužíš odměnu." Dlouze jsem ho políbila. Polibek mi opětoval. "Vyrazíme? Nemůžu se už dočkat."
Nejdříve jsme jeli na výstavu obrazů mého oblíbeného malíře. To však nebylo všechno.
"Zavaž si oči. To hlavní teprve přijde." Podal mi šátek a nastartoval auto.
"Nevím jestli je to nejlepší nápad. Možná mi bude špatně."
"Je to jen kousek. Neboj, povezu tě tak, aby ti špatně nebylo." Povzbudivě se na mě usmál. Jeho slova mě uklidnila. Zavázala jsem si oči. Cesta opravdu netrvala tak dlouho. Don mi po celou dobu, co jsem jeli říkal jak mě moc miluje a že je se mnou neuvěřitelně šťastný. To samé jsem říkala já jemu.
"Jsme tu. Ale ten šátek si ještě nesundavej. Budeme muset jít kousek pěšky.ů Vzal mě za ruku a vedl mě na místo, o kterém jsem zatím vůbec nic nevěděla. Našlapovala jsem velmi opatrně, jelikož jsem si nemohla být ničím jistá. Najednou Don zastavil a sundal mi šátek z očí. Když jsem zjistila, kde jsme, překvapeně jsem se na něj podívala.
"Vždyť to je naše jezero!" Kousek od břehu stál stůl se svíčkami, jídlem a šampaňským. A ještě jedno překvapení tam na nás čekalo. Naše děti. Byly tam jak holky tak i Henry.
"Co tu děláte? Jak to, že jste přijeli? Vždyť není žádné výročí ani nemá nikdo narozeniny. Prostě nic."
Slova se ujala Mamie "Maminko naše milovaná. Táta nám zavolal, abychom přijeli. Abychom strávili aspoň jeden jediný večer společně." Rozbrečela jsem se a všem dala pusu. Byla jsem překvapená a hlavně šťastná. Povečeřeli jsme, popovídali si a i na ten tanec došlo. Ale to nejduležitější: byli jsme pohromadě. Celá naše rodina.
Děti nakonec přeci jenom odjeli. Prý abychom byli s Donem sami.
"Děkuji ti, Done. Jsi skvělý." Víc už jsem ani říct nestihla, jelikož mě vzal do náruče a odnesl mě až k nám domů. Strhli jsme ze sebe všechno oblečení a lehli si do postele.
"Miluju tě." zašeptal mi do ucha. Láskyplně jsem se na něho podívala.
"Já tebe taky." Usmál se na mě a položil si hlavu na mé rameno.
Naše touha pomilovat se se naplno probudila. A nevyprchala ani tehdy, když už začalo svítat.

14. května 2012

14. května 2012 v 17:56 | Ježurka
"Dobrý večer, paní Streep. Jak se cítíte?"
Pomalu jsem se probouzela ze spánku. Předemnou stál neznámý muž a měl na sobě nějaké prostěradlo. Až po chvíli jsem zjistila, že to je plášť. Takže doktor.
"Prosím? Jak jsem se sem dostala? A kde...kde je Don?!" Konečně mi došlo, že ležím na nemocničním lůžku a že je kolem mě spousta přístojů.
"Váš manžel si na chvilku odskočil."
"A můžete mi už konečně říct, jak jsem se sem dostala?!" Bylo jasně vidět, že ze mě má strach.
Sakra, měla bych být na něj milejší.
"Zkolabovala jste. Včera ráno vás sem přivezla záchranka. Váš manžel mi řekl, že jste se už delší dobu necítila nejlíp."
Nevěřícně jsem se na něj dívala. Ze včerejška jsem si skoro nic nepamatovala.
"Já jsem zkolabovala? Ale jak..." Najednou do pokoje vtrhl Don a vrhl se mi kolem krku. Přitom mi do ucha pořád šeptal, jak mě strašně moc miluje.
Doktor se ho ani nesnažil zastavit. Pomalu se vypařil a nechal nás o samotě. Po chvíli se Don uklidnil a povolil sevření.
"Ach, Meryl, měl jsem o tebe takový strach." Ještě naposled mě políbil a poté se sesunul do křesla, které bylo postavené hned vedle mého lůžka. "Když jsem tě viděl, jak se ti podlomila kolena a pomalu jsi se sesunula k zemi, úplně ve mě hrklo."
"Proč si ale vůbec nic nepamatuju?! Akorát vím, že mě bolela hlava. Nic víc."
Slzy se mi koulely po tváři jako hrachy. Bylo mi strašně, ale byl tady Don. Ten mi dodal sílu. Vlastně mi ji dodává pokaždé, když se něco zlého stane.
"Všechno bude v pořádku. Jenom nebreč, to zvládnem. Jsme přece na to dva, ne. Nebo snad se mnou nepočítáš?!" Šibalsky se na mě usmál.
Už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Jeho usměv prostě miluju.
"To si piš, že s tebou počítám. Bez tebe bych nic nezvládla. Miluju tě..."
Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Opravdu.
Drželi jsme se za ruce a vášnivě se líbali. A vůbec nám nevadilo, že právě do pokoje přišla vizita...

13. května 2012

13. května 2012 v 21:00 | Ježurka
V poslední době mi není moc dobře. Pořád se mi točí hlava. Někdy jenom příšerně bolí. Skoro vůbec ale nemůžu spát. Nejspíše si v kuchyni budu číst. Nechci Dona budit, jelikož dneska ráno odjíždí. Budu tady sama. Zase. V poslední době jsem tu často sama. Kde asi Don tráví noci, když není se mnou?
"Co se děje zlato? Proč nespíš?" Don se ke mně přitulil a položil si hlavu do mého klína. Po pár vteřinách však znovu usnul.
Ne, nemohl by mi to udělat. Nemohl by mě podvádět. Tedy aspoň v to věřím. Vůbec bych o takových věcech neměla přemýšlet. Už se zase dostavuje ta ukrutná bolest. Musím vstát a něco dělat. Prostě musím...

"Dobré ráno miláčku. Kdypak jsi prosím tě vstávala?" Don se na mě rozespale podíval, objal mě a daroval mi ranní polibek.
"Nemohla jsem spát, tak jsem se pustila do nějaké práce. Nechtěla jsem tě budit, když tak brzo odjíždíš." Jeho polibek jsem mu opětovala. Pořádně jsem ho k sobě přitiskla.
Miluju ho. Nedokážu si bez něj představit svůj život. Vytáhl mě z toho nejhoršího, ze smutku z Johnovi smrti.
"Au, to bolí. Co je Mary? Co se stalo?" Najednou mi došlo, že jsem se mu svými nehty zarývala do zad.
"Promiň, to jsem nechtěla. Omlouvám se." Už jsem to nevydržela a rozbrečela se. "Promiň, nevím co se to se mnou v poslední době děje. Ale ty tady pořád nejseš a pak jsem tady sama. Chápeš? Vůbec nevím kde seš, ani s kým seš!" Můj pláč se proměnil v křik.
"Ale Meryl, s kým bych asi tak měl být? Mám rád jenom tebe a samozřejmě naše děti. Nikoho jiného. A že jsem pořád pryč...ty jsi taky pořád pryč, když natáčíš."
"Ano, ale každý den se snažím být doma. Tedy když to jde."
A co teď, hm?! Když jsi natáčela Železnou lady, taky jsi nebyla týdny doma. Ty máš svou práci a já mám zase tu svou. Musíš to brát, tak jak to je." Chtěl mě pohladit, ale já uhnula. Přitom jsem narazila do stolu a shodila celou snídani.
Panebože, už mi do hlavy znovu stoupá ta hrozná bolest.
Opřela jsem se o stůl a snažila se aspoň trochu uklidnit. Nemohla jsem ale vůbec popadnout dech. Don ke mně přistoupil s ustrašeným výrazem.
"Mary, jsi v pořádku? Meryl? Meryl, slyšíš mě? Panebože Meryl!..." Najednou jeho výkřiky utichly a nastala tma. Zlověstně tichá černočerná tma...
 
 

Reklama