Něco jako deníček...

Zemřela Margaret Thatcher

8. dubna 2013 v 19:00 | Ježurka
Dnes brzy ráno zemřela bývalá britská předsedkyně Margaret Thatcher, která zemřela na mrtvici. Potvrdil to její mluvči, lord Bell.

Dozvěděla jsem se o tom až teď a zpráva o úmrtí Železné lady mě velice zasáhla. Nevím, ale tahle dáma byla a nadále bude obrovskou ikonou. Byla tvrdá, nebála se neustoupit. Byla ženou, která měla vždy vidinu lepšího zítřku. Byla ženou, kterou většina lidí odsuzovala a nesnášela a pak tu byla ta část lidí, kteří ji obdivovali a uznávali. Mezi ně se řadím i já. Podle mě to byla žena, která...která byla ženou a vůbec se za to nestyděla. Dokázala být ženou s odvahou větší než by měl kdejaký muž. Byla to žena, která, která byla předurčená k tomu, aby konala velké věci. Žena, která přidala k Británie jedno velice důležité slovíčko: VELKÁ...

Rest In Peace Maggie. Rest In Peace Mrs. MT. Rest In Peace our THE IRON LADY.


Zraješ jak víno, má drahá...

26. března 2013 v 20:57 | Ježurka
A to nejen, že jsi krásnější a krásnější, ale také mi připadá, jak kdyby sis více a více užívala života. Neřešíš jestli budeš dostávat role potvor nebo křehkých manželek. Neřešíš, jestli tě všichni budou milovat nebo budou i lidé, kteří tě budou nesnášet. Svůj život žiješ tak, jak kdyby dnešní den měl být ten poslední. Říkám to dobře, Mary? Nebo se mi to jenom zdá? :)
Víš je to už přes rok a půl, co jsem tě poprvé viděla, ale každým dnem jsem čím dál překvapenější. Víš překvapuje mě, jak jsi milá (ano i po tom roce a půl). Víš, já tě moc ráda neměla. Teda neměla, to je blbý výraz. Spíš jsem si říkala: "No jo, to je zase nějaká namyšlená Hollywoodská star, která si zakládá hlavně na nějakých skandálech a chodí na večírky, aby se zviditelnila..." Jak já byla blbá. Nemohla jsem uvěřit tomu, když jsem začala zjištovat, jaká opravdu jsi. Že jsi trošku (hoooodně :D) prašťěná šedesátnice, která si však střeží soukromí. Která je naprosto mimo Hollywoodské vody. Která nevyhledává žádné večírky, ale radši si užívá chvíle s rodinou. Která je poněkud odlišnější od všech ostatních, jelikož je prostě jiná. Celý ty měsíce, které "prožívám po tvém boku" mě překvapujou. Protože kdykoli uteču za tebou, mám pocit, jak kdybych byla v ráji. V ráji, kde je všechno někdy až nádheerně nádherné. A kde potkávám jednu potrhlou šedesátnici, s úsměvěm na rtech, která zraje jako víno...


Sixty-three...

19. března 2013 v 20:42 | Ježurka
Je až neuvěřitelné, jak nám život proklouzává mezi prsty. Jsem ještě mladá a tak si užívám života, ale stále myslím na jednu věc...ty seš na tom druhém konci časové osy. Je ti...63 let. Ano, věk nikdy nikdo nikomu neodpáře.
V poslední době hodně často lituji toho, že jsem tě nepoznala dříve. Říkám, že miluji tvůj věk, ale věk je až neuvěřitelně zrádný. Každým novým dnem se strachuji čím dál víc, že o tebe svět přijde. Já vím, neměla bych myslet tak pesimisticky, ale já v těchto věcech přemýšlím realisticky. Snažím se být realista a proto mě často přepadají tyto myšlenky. Hlavně večer. Kdy všechno utichne a já nemůžu usnout. Myslím na to, co jsem stačila onoho dne udělat a co naopak ne. A přemýšlím i nad těma věcma, které mi tak často nahání až husí kůži.
Bojím se, že o tebe svět přijde. Ano, opakuji se, ale píšu sem to, co se mi zrovna honí hlavou...Proto-Bojím se, že o tebe svět přijde. Že o tebe přijdou lidé, kteří tě tolik milují a zbožňují. Každý den prosím Boha, aby tento den nenastal. Bohužel, nastane. Nevím kdy, ale vím že ano. Bohužel...


I Have a Dream(s)

8. března 2013 v 22:27 | Ježurka
...mám plno snů, které bych si jednou chtěla splnit. A splním...aspoň ve snech. :)


Chtěla bych se s tebou setkat, Meryl. Na pár vteřin. Jen jeden okamžik s tebou. Pro to teď žiji. Žít pro jeden moment je asi trochu bláznivý, ale ten moment, vteřina, setinka vteřiny by mi hodně pomohla. Ve všem. Ale myslím si, že by mi pomohla najít...jaksi sebe samotnou. Možná, že by se toho hodně změnilo, ale změna je život. Ať už by to byla změna k lepšímu či horšímu, byla bych za ní ráda...chtěla bych se s tebou setkat, protože...protože jsi pro mě vším a přesto je to málo. Jsi pro mě hvězdou, andělem, múzou. Jsi vším, co mě dělá opravdu šťastnou. :)




"I can't hear you, is anybody out there, WHOU?" Chtěla bych to jednou od Chrise slyšet naživo. Chtěla bych Coldplay slyšet naživo. A přitom se smát, brečet, ječet, objímat se s lidma, které neznám a přesto bychom si byli tak blízký, jelikož by nás spojovalo jedno: Coldplay. Jestliže je pro mě Meryl anděl seslaný z nebes, tak Coldplay je složen z Bohů. Chris, Jonny, Will, Guy a také Phil. Slyšet Yellow, skákat do rytmu Viva la Vida, zpívat si slavné PARA-PARA-PARADISE...mávat rukama nad hlavou, na kterých by mi blikaly svítící náramky...A být šťastná za to, že jsem.




Procestovat svět. Sen každého bláznivého snílka. I já se mezi ně řadím. London, New York, Paris, Glastonbury, Sydney, Los Angeles, Rome, San Francisco, Athens, Washington...Je toho opravdu moc. Procestovat celý svět. Poznat milé i ty zlejší lidi. Poznat místa, známá i ty nejzapadlejší zákoutí. Vždy si představuji, že procházím Paříži bosa s obrovským kloboukem a slunečními brýlemi. A takto to je se všemi místy. Takové ty bláznivé nápady a sny. Beautiful dream. :)





Your Smile...

15. února 2013 v 12:37 | Ježurka
Chybí mi. Hodně mi chybí. Je to povzbuzující, když se usměješ. Ale je tu jedna věc, kterou bych chtěla vědět. Když bych stála proti tobě samotná, smála by ses stále? Chtěla bych být s tebou pár vteřin a zkusit to.
Když se dívám na různá videa či fotky, většinou se tam směješ, ale ten úsměv nepatří mě, ale stovkám lidí. A já bych prostě chtěla vědět, jesti by ses smála, kdybych proti tobě stála já. Samotná. Kdyby tam nebyl nikdo jiný než mi dvě.
Věnovala bys mi úsměv?
Věnovala bys mi aspoň pohled?
Pár vteřin?
...
Bojím se, že ne.

Stále nedokážu pochopit...

6. února 2013 v 20:56 | Ježurka
...že jsem se do tebe zamilovala. Je to zvláštní, protože není snad nikdo, ke komu bych cítila to samé, co k tobě. Často si o tobě myslím, že jsi naprostý pošuk, ale přitom k tobě cítím neuvěřitelně úctu.
Dostáváš mě vším, čím mě můžeš dostat.
Tvým brilantním herectvím.
Tím, jak si neuvěřitelně ráda prohrabáváš vlasy.
Tvým typickým záklonem, když se směješ.
Tvým typickým předklonem, když totálně vybuchneš smíchy.
Tvým poněkud hřaplavým hlasem, který je pro mě líbezným pohlazením na duši.
Tvým přivřením očí, když snažíš najít na otázku co nejlepší odpověd.
Tvými vráskami, z kterých si ale neděláš hlavu (což je užasné).
Tvým nakrčeným nosem, když se usměješ.
Tvým postojem ke světu, rodině, přátelům, herectví...k sobě samé.
Tvým smyslem pro humor.
...Tím, že dokážeš přiznat chybu a omluvit se...

Tím, že jsi nebyla, nejsi a nebudeš dokonalá.
Za to tě miluji a budu milovat. Navždy.



I will live my dream...

3. února 2013 v 21:15 | Ježurka
Není to tak dávno, co jsem psala o tom, že každý má sny. Ať už splnitelné či ne. Mě se jeden z těch největších (a doteď jsem si myslela, že těžko splnitelných.) splní. Tedy ne zrovna teď, ale za pár měsíců. Tedy přesněji řečeno, budu si ho plnit za čtyři měsíce...ale teď od začátku. :)


Zítra 4.2. to bude přesně patnáct let od doby, kdy se narodila jedna střelená holčička, které v očích plály malé plamínky. Asi si dokážete představit o koho se jedná. :D
Slavili jsme tedy už v včera, jelikož nebudem v týdnu všichni pohromadě. Byla to jenom taková malá oslava v okruhu mých nejmilejších. Rodiče, bráška a jeho přítelkyně Markét (nojo, neměla jsem si ze začátku ráda, ale už je to v poho. :D).
Chvilku jsme se bavili a pak přišli na řadu dárky. Nic moc jsem nečekala, jelikož jsem už dostala přeskáče (boty na lyže kdo by nevěděl. :D) a tak jsem čekala fakt jen nějakou mikinu nebo tak něco. Nejdřív přišli na řadu můj bráška (OMG, je mu třicet, ale pořád mu prostě říkám bráška.). Ehm, dal mi šampáňo (který mi rodiče ihned zabavili a řekli, že si ho vypiju na osmnáctiny) a hru Světový film. S tou hrou mi fakt udělal/i radost. :-*
Ehm, pak přišli na řadu rodiče. No řekli, že je to opravdu maličkost a tak jsem si svoji maličkost převzala. No, vytáhla jsem (krásné!) tričko. Tak si ho tak prohlížím. Brácha se na mě culí a pořád dělá takové té EHM, EHM. No znáte to, když vás chce někdo na něco ještě upozornit. Ze mě jako z toho největšího tupce vypadlo, že mu to tričko nedám. Vůbec mi nedošlo, že v tom tričku je nějakej papír nebo něco jako dopis. No a tak na to juknu. No měli jste můj výraz vidět. Málem mi vypadly oči z důlků. obálka s nápisem ČEDOK. Tak jsem to otevřela a víte co tam bylo napsáno?! Poznávací zájezd: Londýn od A po ZET. Ale to nebylo jediné překvápko. Se mnou pojede do Londýna i brácha! Úplně mě to dostalo. Brácha samozřejmě taky koukal jak péro z gauče, jelikož vůbec o něčem nevěděl (Ale jelikož mu bude posledního června 30 tak too takhle rodiče prostě spojili.) Brácha začal brečet, já začala brečet. No mám pocit, že jsem měla horečku, jelikož jsem měla úplně vařicí uši. :D
Bože, Londýn. A ještě k tomu s mým bráchou, který Anglii miluje. Ehm, jo a ještě k tomu máme rádi Coldplay. Podle toho se prostě pozná brácha se ségrou. :D
Teď už jen aby ty čtyři měsíce utekli jak voda... :D


Jsi hvězda i slunce...

20. ledna 2013 v 15:18 | Ježurka
...jsi to, co mne vede kupředu. Jsi jako hnězda, která vedla tři
krále k Betlému. Jsi jako hvězda, která vedla zbloudilé námořníky
k přístavu. Jsi hvězda, která mne vede k mému snu, který se
možná zdá nesplnitelný, ale jen cesta k němu mě činí šťastnou...
Nepotřebuji Slunce, protože mám tebe. Ty jsi mnohem víc než
slunce, ty mnohem víc záříš. Tvé paprsky mě nabíjí energií, která
mi pomáhá znovu vstát z té špinavé země, kam mě srazila
bolest, strach, pochyby, smutek. Někdy se stává, že mě srazíš
k zemi právě ty, ale vždycky mám pocit, že jsi to udělala kvůli
tomu, abych se poučila z mých chyb.
Přesto chci, abys nikdy nepřestala zářit. Ať už jako hvězda nebo
slunce v mém světě, který je bez tebe pln tmy. Nepřestávej zářit.
To radši shořím, když mě zasáhne tvůj paprsek, než abych vyhasla...
bez tebe...



HELP ME...

19. prosince 2012 v 20:32 | Ježurka
Meryl,
já vím, že si tohle nikdy nepřečteš. Vím, že se nikdy nedozvíš, kdo jsem. Vlastně se ani nikdy nedozvíš, že nějaká Simona Ježková existuje...
Tak mi ale řekni, proč mám pocit, jak kdybys o mě všechno věděla? Proč mám pocit, že kdykoliv tě slyším, mám pocit, jak kdybys to říkala z části mě'? Proč mám pocit, že kdykoliv tě vidím, tak mi připadá, že se na mě poočku díváš? Proč mám pocit, že je to jen takový pocit? Jsem do tebe opravdu "bezhlavě zamilovaná" nebo jsi pro mě něco jako "cesta mým životem"? Nebo má takovéhle pocity každý tvůj fanoušek? Meryl, prosím tě, pomož mi najít na mé otázky odpovědi...

...YOU...

7. prosince 2012 v 20:34 | Ježurka
"Drahá Meryl,
ty si asi vůbec neuvědomuješ, jak nás všechny svým úsměvem zabíjíš. To ti nedochází, že když se usměješ, tak mě přestává tlouct srdce? Že když slyším tvůj smích, omdlévám? Že když tě najednou znenadání vidím, málem mi vypadnou oči z důlků? Že když tu jsi, neexistuje nic hezčího a vše ostatní najednou ztrácí lesk? Že jsem si uvědomila, že tě mám tak ráda, jak kdybys byla moje druhá máma? A takovéhle myšlenky nemám jenom já, ale i milióny lidí po celém světě. Tobě to stále ještě nedochází? Ty jsi naprosto změnila tento svět. Nejen tento svět, ale i ten náš. Svět těch lidí, kteří se do tebe bezhlavě zamilovali a i když se z toho snaží sebevíc dostat, nejde to?..."

Tvá S.

Ten zvláštní pocit...

3. prosince 2012 v 19:53 | Ježurka
Mám pocit, jak kdybys stála za mými zády a vedla mě dopředu. Ať už cestou jednoduchou či složitou. Mám takový zvláštní pocit, jak kdybych cítila tvé ruce na mých ramenou. Mám takový zvláštní pocit, jak kdybych cítila tvůj dech. Mám takový zvláštní pocit, jak kdybych slyšela tvé kroky. Když se však za sebe ohlédnu, tak ten zvláštně krásný pocit zmizí, protože zjistím, že tam nejsi...

Hele, kdo je ta Meryl Streep?...

27. listopadu 2012 v 21:10 | Ježurka
Depku už nemám. No ikdyž...ne nemám, Na pár dní jsem se uzavřela do sebe a přemýšlela. O životě s Meryl a o životě bez Meryl. Vše jsem si přehodnotila, vyřešila. Dospěla jsem k tomu, že Meryl mi možná zničí život, ale já se jí nedokážu už zbavit. Nedokážu to prostě. DÍKYBOHU. :D


No a když jsem se vrátila do reality, dostala jsem další ránu...
Nesnáším svoje kamarády. Nesnáším svoje učitele. Nesnáším své sousedy. Nesnáším svého psa. Nesnáším člověka který jde po ulici proti mně. Nesnáším ty, kteří mi řeknou "PROSÍM TĚ, MŮŽEŠ MI ŘÍCT, KDO JE TA MERYL STREEP?" Já vím, oni za to nemůžou. Ale nedokážu pochopit, že když začnu mluvit o úplné...nule...tak ihned ví, kdo to je. Nebudu uvádět, kdo se za tou nulou ukrývá, protože by to třeba některé mohlo naštvat. Ale víte, když se jich zeptáte, co tedy dokázali, tak řeknou že neví, ale že už o něm slyšeli.
OK, aspoň vysvětlení té mé nuly. Nula-člověk, který se prosadil jen kvůli tomu, že je opravdu "Cool" a "sexy" a přitom téměř nic neumí. Který je slavný, paparazzi ho pronásledují na každém kroku. Příklad? Justin Bieber, Robert Pattison, Selena Gomez. Klidně mě za to ukřižujte.,.
Sorry, odbočila jsem. Prostě tenhle článek měl vzniknout už dřív, protože jsem na takové lidi narazila už mnohokrát v minulosti. Ale nějak jsem si to neuvědomovala, nebo prostě jen tak přešla. Jenže já na ně narážím čím dál víc. A vždycky mám na ně takovou zlost. Dusím to v sobě a tvářím se normálně, ve mně se však všechno bortí. Nehorázně mi to vadí. Je to, jako kdybych byla nějaká její ochránkyně, která chce, aby se o ní mluvilo nádherně. Já vím, zní to jak klišé. Jenže já mám opravdu někdy takovou zlost, že bych tomu dotyčnému do uší zařvala ´Ty pitomče, jak to, že neznáš Meryl?! Vždyť je to ta nejkrásnější osůbka na světě. Dokázala toho mnohem víc než ty tvoje nuly, který se jí nevyrovnají ani po palce na nohou!´Nikdy to však nahlas nevyslovím. Přitom bych jim to tak hrozně chtěla říct...
...řeknu...řeknu jim to, ať mě to stojí cokkoliv...

Nesnáším tě-miluji tě....

23. listopadu 2012 v 14:35 | Ježurka
Zničilas mi můj život. A přesto tě prostě nedokžu nenávidět. Chci se vším seknout. Nechci tě vidět. Nechci tě slyšet. Ale já to...nedokážu. Takže to takhle asi má být. Nejspíše to takhle mělo být vždycky. Budu se snažit tě nenávidět a zárověň neuvěřitelně milovat, zatímco se mi bude bortit život...

Pochyby mohou být stejně mocným a vytrvalým poutem jako jistota...

11. listopadu 2012 v 20:47 | Ježurka
Klidně nemusíte tenhle článek číst. v poslední době píšu jen samé bláboly, ale musím se z toho vypsat. No a deníček bohužel vždycky někam zašantročím...


Bylo 29. prosince kolem půlnoci. Jeli jsme z Prahy. Jeli jsme z jednoho divadelního představení, na které jsem se těšila jako malá. Z celého srdce jsem si tam přála jet. A to se mi nakonec splnilo. No měli jste mě vidět, jak jsem už dva týdny před odjezdem šílela. :D Najednou jsem všechny viděla naživo. Byl to úžasný zážitek a já jsem se v té chvíli cítila v sedmém nebi. Jenže bylo tu něco, co mi mé nadšení kazilo. Ne něco, ale někdo.

...Meryl...V tu chvíli jsem jí...nenáviděla.

Do té doby jsem prostě byla...ani nevím. Nějak jsem tady žila, spíše přežívala. A najednou tu byla ona. Žena, která si svůj život užívala každý den. Záviděla jsem jí. Jenže ta závist se po pár dnech vytratila, protože Mer vnesla do mého života něco nového, úžasného. Bylo pro mě překvapením, že jsem zkoušela i věci, které by mě vůbec před tím nezajímali.

...Jenže byl tu jeden zásadní problém...

V mém srdci není tolik místa. Prostě já nedokážu milovat tolik lidí stejně. Musela jsem se rozhodnou koho mám radši. Jestli všechny ty herce, které jsem před několika minutami odměnila potleskem a s kterými jsem od léta "trávila" každou volnou chvíli. Nebo snad mám všechnno tohle hodit za hlavu a mít ráda osobu, kterou jsem poznala před pár týdny a o které téměř nic nevím? Jenže ta osoba je tak zvláštní a naprosto jiná než všichni ostatní? Které se podívám do očí a najednou si nejsem jistá ani tím, jak se jmenuju?

Nakonec jsem si nasadila sluchátka a pustila si muziku, kterou jsem v poslední době poslouchala každou minutu. :D A přemýšlela. Celou cestu. Brečela jsem. Kryla jsem to ale tím, že jsem se stále dívala ven. Do té zlověstně černé tmy. Nijak jsem se však nerozhodla. Ono to totiž přišlo samo. Meryl vyhrála. Mému srdci vládne ona. Stále mám však pochyby, ale zaženu je tím, že jsem se prostě rozhodla správně.


Přesto jsem však na ty lidi, kteří pro mě minulé léto znamenali všechno, nezapoměla. Už na ně nemyslím každou volnou chvilku, ale když se nějaká ta chvíle přeci jen naskytne, usměju se a vzpomínám na tu ubrečenou holku, která se chovala jak malá. Která to neměla v hlavě srovnané. No teď nejsem o nic větší a ani teď to nemám nijak zvlášť srovnané, ale aspoň nemá takové pochyby. Protože pochyby se do šťastných dnů nehodí...

You´re not ugly. Society is...

6. listopadu 2012 v 20:11 | Ježurka
Když je člověk pro něco nadšený, měli by ho podporovat. Nebo mu říct, že to není zrovna nejlepší, ale dál se o to tedy nezajímat. Člověk je svobodný, může se změnit jen on sám. Neměl by ustupovat, když to není nutné. Jenže najdou se takový zmetci, kteří nám všechnno zboří. Naši jistotu, naše sebevědomí, sny...svobodu. Všechno, co jsme vytvářeli, najednou zničí. Někdy si toho třeba ani nejsou vědomy. Ale většinou ano. I já jsem někdy třeba někomu něco "zničila". Jsem si toho ale vědoma a moc mě to mrzí. Jenomže zase se najdou lidé, kteří si toho jsou naprosto vědomi a stejně to dělají. Schválně. Aby toho druhého ztrapnily, dohnali ho k slzám. Aby ho pěkně naštvaly. Je mi líto těch lidí, kteří to odnesou. Bolí mě to stejně jako je. Bohužel asi není žádný návod na to, jak tomu všemu předejít. Bohužel...Asi jen to, aby uvažovali rozumně, nenechali se úplně tak jednoduše vytočit. Já vím, asi jsem moc neporadila. Je mi to ale všechno hrozně líto...


Miluju jí...

3. listopadu 2012 v 22:35 | Ježurka
Hrozně se ti omlouvám A. za to, že jsem ti tento článek tak dlouho slibovala. Nemá se nic slibovat, když nevíme, jestli to vůbec splníme. Ale já ihned věděla, že to splním. Jen nevěděla kdy...

Prostě jsem chtěla napsat, co na Meryl miluju. A proč jí vlastně miluju. Nevím to teda zcela jistě, proč ji mám tolik ráda, ale tak nějak doufám, že to co teď napíšu, bude pravda...

Miluju její úsměv. Je nádherný. Je povzbuzující. Je ohromující i nesmělý. Je tak nádherný, jak rozkvetlá louka...
Miluji její smích. Je neuvěřitelné, kde ho pořád bere. Já sama mám problém ho vůbec ze sebe vydat. Když se směje, je to jako kdyby po několika letech konečně vyšlo slunce...
Miluju její oči. Jsou jako dvě nádherné růže. Které nikdy neuschnou. Pohledem dokáže Meryl říct naprosto vše. Ať už je to smích, smutek, bolest, pochyby, láska...ten pohled...je hluboký jak její duše...
Miluju její herectví. No kdo by ho taky nemiloval, že? Jenže já ani nevím, jestli se tomu dá herectví říkat. Nezdá se mi, že by Meryl něco hrála. Ona žije. Žije příběhy jiných lidí. A ten svůj si nechá jen pro sebe a své blízké...
Miluju její skromnost. Neznám nikoho jiného, kdo by byl tak uznávaný a přesto tak skromný. Je pokorná. Když se mě ředitelka zeptala, kdo je pokorný, řekla jsem: "Znám jednoho člověka, který je pokorný. Je velice známý, každý si ho váží, ale přesto říká, že je jen člověk, který dělá stejné chyby stejně jako já." Ihned pochopila, o kom mluvím. No a ona mi řekla, že mám pravdu, protože ten člověk o kom mluvím je ten nejskromější člověk, kterého svět kdy poznal. Není co dodat. Jen to, že s ní naprosto souhlasím...
Miluju její jméno. Ráda si s ním hraju. Meryl Streep. No nezní to nádherně?
Miluju to, že má rodinu. Má manžela. Má děti. Má to, co jí dělá opravdu nejšťastnější. A to je to hlavní. Má svou rodinu ráda. Má je mnohem radši než nějaký bezcenný ceny...
Miluju to, že miluje nás. Doufám, že je to pravda. Ano, určitě to je pravda. Moc hezky o nás mluví. Takže si myslím, že to myslí vážně...
Miluju jí. Miluju jí, protože je svá. Miluju jí, protože je jedinečná a zároveň naprosto normální žena. Miluju jí, protože dokáže být smrtelně vážná a přitom dokáže být pošuk. Miluju jí, protože...je to ona. Meryl Streep. Ta jediná nejlepší...


Dabing? Prosím, jen to ne...

23. října 2012 v 19:43 | Ježurka
Ano je tomu tak. Dabing už u mě nemá žádnou šanci. Tedy aspoň u filmů s Meryl. Nevím proč, ale prostě se mi dabované filmy úplně přestaly líbit. Připadá mi, že to co bylo na filmu nádherné, spolu s dabingem zmizí. Je to jako kdyby herci mluvili do prázdna nebo byli němí. Vždyť je příšerné, když slyšíte dabovaný film. Je to tak...falešné. Nejsou v tom ty emoce, které byli v originále. Proto u mě prostě vede originál s titulkama. Nebo klidně bez. Ale dabing je pro mě spíš utrpení než potešení. Je to vlastně jedna z nejhorších věcí na světě. Tedy aspoň pro mě...


...FOREVER...

5. října 2012 v 18:40 | Ježurka
Miluju tě, Meryl. Jako nikdy předtím. Myslím si, že jsem dosáhla bodu, kdy se už víc ani nedá čekat. Dosáhla jsem toho bodu, že jsi se mi navždy zapsala do srdce. Dospěla jsem k tomu, že i když jsem měla v jednu chvíli velké pochyby o tom, jestli je má láska k tobě správná, neznám žádnou osobu, kterou bych měla tak ráda, jako mám ráda tebe. Opravdu, žádnou. Dospěla jsem do bodu, kdy jsem si naprosto jistá, že i kdyby přišel konec světa či jiná pohroma, na mém srdci bude vyryto tvoje jméno. A až umřu, na svůj hrob si nechám vyrýt "I´M STREEPER. FOREVER." Doufám, že na to někdy přijdeš. Na to, jak tě mám ráda...
Meryl, jsi skvělá. Meryl, jsi jedinečná. Meryl, jsi člověk, na kterého nikdy nezapomenu. NIKDY...


LONDON...and NEW YORK...

5. října 2012 v 14:56 | Ježurka
Hodně dlouho jsem tenhle článek psala. Už 18. září jsem ho začala psát, ale nějak jsem nenacházela slova...

Takže, začnu. Každý zná tyto dvě města. Londýn. New York. Témeř každý by se tam chtěl podívat. To se týká i mě. Sním o tom, že vystuduju střední pak půjdu na 2,3 roky na jazykovku a pak tradá do Londýna. Hrozně ráda bych tam studovala. Opravdu. Když si to tak vezmu, angličtinu mám témeř radši než češtinu. Já vím, asi to zní hrozně, ale u mě to tak opravdu platí. Pomalu se mi začínají zdát sny v angličtině. No tak to už asi není úplně normální, ne?



No ale jestliže bych se opravdu dostala do Anglie, určitě bych se chtěla podívat i do New Yorku. Na Londýně se mi asi nejvíc líbí všechny ty památky, Big Ben, Downing Street, dvoupatrové autobusy a červené telefonní budky. No a na New Yorku mě zase nejvíc táhne ten chaos, to že se člověk musí v tom chaosu prostě vyznat. To se mi líbí na New Yorku. Jo a ještě se mi líbí americká vlajka. Ale to se mi líbí i ta anglická...


Tyhle dvě města prostě zbožňuji. Mám hlavně jednu rovnici:
...Dětství v Česku, studium v Anglii, život v Americe...

Ano je to pohádková rovnice, ale mě se líbí. A tak i když se mi to možná nikdy nesplní (i když v to nedoufám), jsem za tuhle pohádku ráda. Možná, že až mi bude 40 let, tak si budu říkat: Byly to krásné sny. Téměř nesplnitelné, ale já je snila ráda...
Jé jak já ráda sním. Člověk by měl mít sny. Ať už splnitelné či ne. Ale snít je skvělé. No a když si za svými sny půjdeme, tvrdě, ale s láskou, možná, že se nám splní i ty nejbizardnější sny...


I know, I´m dreamer. But I like my dream. Very much...



Život mi protéká mezi prsty...

27. září 2012 v 21:00 | Jela jsem autobusem
Jela jsem autobusem ze školy domů. Poslouchám písničky a dívám se z okna. Někam do prázdna. Pořádně vlastně ani nad ničím nepřemýšlím. A najednou si uvědomím, že mi dohrála písnička a já už musím vystoupit. A takhle je to každý den. Každý den to samé...


Do školy, ze školy, udělat úkoly, být chvilku na počítači, vykoupat, jít spát. Přád dokola. Já vím, vždyť je to normální, ale o to právě jde. Je to normální. Děláme to každý den. Pořád dokola. Jen víkend se poněkud líší, ale jinak nic zvláštního. Svůj život nežiju, jen přežívám. A v tom rozhodně nehodlám pokračovat. Chci žít. Každý den. Chci nový život. Chce to prostě změnu.


No a tak mi držte palce. Některé věci se určitě nezmění. Budu dál jezdit do školy, budu si dál dělat úkoly, chodit na počítač. Ale budu si to chtít aspoň trochu užívat. Chci svůj život změnit, udělat ho zajímavějším, radostnějším. Jedinečným...

Setkání za všechny prachy...nebo radši ne?

21. září 2012 v 20:16 | Ježurka
Víte, zase mě jeden člověk dovedl na křižovatku. Jo, zase ten zvědavec...

Za setkání s Meryl bych dala všechno co mám. Ani bych s ní nemusela mluvit. Stačil by mi jen stisk její ruky nebo nepatrný úsměv na tváři, který by mi na pár vteřin věnovala. Jenže...


...čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si nejsem jistá, jestli by to byl ten nejlepší nápad. Pamatujete si na větu, co pronesla Meryl v Adaptaci? Až jí spatříte, všechno ostatní ztratí lesk. Ano, v Adaptaci to bylo spojeno s orchidejí, ale myslím si, že to samé můžu říct i u Meryl. Možná, že když se jí podívám do očí, najednou už přede mnou nebude nic nového. Můj sen se splnil. Tečka. Nic víc nechci. Víte, to bych nechtěla prožít. No a nebo to bude naopak...


Protože má fantazie se může lišit od reality. V mé fantazii je Meryl stále usměvavá, veselá, svá, krásná jako anděl. Prostě úplně svatá. Jenže je to JEN MÁ PŘEDSTAVA. Nikdo neví, jaká je v soukromí, jen víme jaká je na veřejnosti. Bože, už mám zase v hlavě zmatek. Neměla bych vůbec o takových blbostech přemýšlet...
Miluji tě Meryl. Ať jsi jakákoliv. Nesnáším tě, za to, že nevíme, jaká jsi v soukromí. I když, možná, že je to dobře. Mám tě totiž ráda, jakou tě známe. Takže je mi úplně fuk, jestli se chováš v soukromí stejně nebo zcela jinak.

♥ MILUJI TĚ MERYL. ZA TO JAKÁ JSI. MILUJI TĚ MERYL, ZA TO, ŽE JSI. ♥


Překvapení...příjemné i nepříjemné...

17. září 2012 v 20:51 | Ježurka
No takže na popud jednoho zvědavce sem přidávám článek s mými pocity z filmy HOPE SPRINGS poněkud dřív, než jsem zamýšlela. :PP

Hope Springs mě příjemně i nepříjemně překvapil. Příjemně tím, že i když v něm hrajou takové hvězdy, jakými Meryl a Tommy bezpochyby jsou, je to film skromný, komorní, který si na nic nehraje. A vlastně si ani na nic nehrajou herci. Celý příběh podávají tak, jak kdyby se přesně tohle stalo. No a teď k tomu nepříjemnějšímu. Víte, najednou jsem si při tom filmu uvědomila, jak křehká může být hranice mezi láskou a neláskou. My mladí mereme lásku buď vážně nebo...jak to mám sakra říct...tak nějak ležérně. Bez nějakého většího zamyšlení. Jenže starší lidé se buď o lásku bojí nebo se prostě o ní nechtějé bavit, protože jim to přijde buď moc intimní nebo trapné. Víte, ten film možná vypadá na první pohled jako komedie, ale uvnitř tomu tak není. Spíš než komedie je to drama s pár kapkami humoru. No s pár kapkami, asi se jim tam toho vylilo o něco víc...
Prostě zasmějete se, ale také Vám ukápne nejedna slza. A najednou si uvědomíte, že každý člověk si zaslouží druhou šanci. Měl by jí dostat. A že byste mu s tím měli trochu pomoct. Ať už je to váš partner, příbuzný, kamarád nebo jen sousedův pes...
Určitě na Hope Springs zajděte, protože Vám určitě mnoho dá. Jako dal mnoho mě. A já mu to zase oplatila tím, že jsem ho na CSFD zařadila do své TOPky.


Co říct na závěr. Jen to, že HOPE SPRINGS je vyjímečný film s vyjímečnými herci. Vlastně si až teď uvědomuji, že na mě Meryl a Tommy opravdu jako dlouholetí partneři, kterým chybí nejen sex a intimita, ale také jen obyčejný polibek či zamilovaný pohled. Že žijí manželství s NIKÝM...

Miluji tě aneb 34. výročí svatby Meryl a Dona

16. září 2012 v 15:33 | Ježurka
Už na začátku se moc omlouvám, že to půšu až dnes, ale včera jsme byli v kině na Hope Springs. Moje dojmy se dozvíte za pár dní. :)

Takže, včera 15. září, to bylo přesně 34 let, co si Meryl s Donem řekli své ANO. Mnoho lidí moc nevěřilo, že by jim jejich manželství mohlo vydržet, jelikož se znali přibližně půl roku. No, jenže Meryl a Don se do sebe prostě bezhlavě zamilovali a jejich láska je stále silnější a silnější. Tohle se už vlastně ani moc nevidí, aby někdo v Hollywodu měl stále stejného partnera. Myslím si však, že jejich vztah je tak trochu jiný. Možná, že je Meryl hollywoodská herečka, ale Don je sochař, ne herec, takže si ani moc nemůžou fušovat do práce, jen jeden druhého obdivují. V tom je ten rozdíl. Každý má jinou práci.
Takže doufám, že jejich láska bude žít věčně, že se stále budou stále stejně silně milovat, brzy se dočkají vnoučat a že nikdy nebudou mít takové problémy, jako má například Kay s Arnoldem v Hope Springs. :P

A tady je na závěr něco, co řekla Meryl o vztahu mezi ní a Donem:

"There are many different levels of love. Ours is founded in very deep rooted felling of trust. We´re best friends."

"Existuje mnoho různých úrovní lásky. Naše je založena na velmi hlubokých kořenech pocitu důvěry. Jsme nejlepší přátelé."

Hope Springs. Sorry. HOPE SPRINGS!

13. září 2012 v 20:23 | Ježurka
Ano, po týdnech čekání nastal ten velice očekávaný den. 13. září může znamenat mnoho věcí, ale jedna je naprosto jasná. 13. září má českou premiéru film HOPE SPRINGS. Ani si nedokážete představit, jak jsem se na tento den těšila. No možná že dokážete, ale na tom teď nesejde...
Jak jsem před pár dny psala, že v Plzni se bude film promítat až 20. září, nakonec si to rozmysleli a premiéru přesunuli už na dnešek. No jelikož se do Plzně v týdnu nikdy nedostanem, už jsem zamluvila lístky na sobotu. :DD
Asi si dokážete představit, jak jsem byla nadšená. No musím, že mamka zase tak nadšená není a neskáče dva metry vysoko jako já. :)) Ne snad, že by to byl nějaký problém se do Plzně dostat, nebo že bysme neměli peníze to ne, ale po tom, co jsem jí řekla, o čem ten film bude, se tak trochu zděsila. No nic, možná, že to bude trochu pikantnější, ale mě už táhne na patnáct, takže mám právo vidět, co mě možná bude čekat za 40 let. :PP


Dnešek se zapíše do dějin aneb 1. rok s Meryl...

12. září 2012 v 19:24 | Ježurka
Ano, už je to rok, co jsem se po uši zbláznila do Meryl. Musím říct, že se za ten rok mnoho stalo. Opravdu jsem přišla na chuť filmům, založila jsem si blog, zcela jsem změnila názor na život, a taky jsem potkala tak úžasné lidi jako jste vy. Tohle by se nikdy nestalo, kdybych neviděla Meryl. Takže se změnilo opravdu hodně. A musím říct, že jsem za to velice ráda.
Dalo by se říct, že rok je vcelku krátká doba, ale pro mě je to opravdu dlouhá doba. Protože nikdy mi nic moc dlouho nevydrželo...
Takže ti moc děkuji, Meryl. Za to, že jsi se vůbec nezměnila, stále jsi stejně střelená, veselá, usměvavá, svá...
Děkuji ti za to, že jsi to se mnou vydržela. A doufám, že toto budu muset psát i příští roky...

♥ I LOVE YOU, MERYL. REALLY... ♥


 
 

Reklama