Něco jako deníček...

THE END, my dear friends...

15. února 2014 v 15:46 | Violet*
Mé jméno je Simona Ježková a zrovna dopisuji jednu ze svých knih z mého života. Ta kniha je o mě a o těch 857 dnech, které jsem trávila společně s Meryl. A teď, dopisuji poslední slova, snažíc se, s úsměvem na tváři a láskou v srdci, uzavřít tento příběh, který byl chvílemi krásný a chvílemi smutný, kde byla hlavní postava jednou dole a jednou nahoře. Ale nikdy těch krásných dní nelitovala a psala o tom jednom životě, vždy naplněna jakýmsi příjemným okamžikem. Ale teď ten příběh končí, postava se dál potlouká životem, hledající štěstí, lásku a spokojenost. A příběh...příběhem zůstává otevřen dalším, menším dobrodružstvím s Meryl, která možná přijdou a možná také ne. A tak, jako u většiny věcí přichází na řadu loučení. Teď zrovna pro mě dost bolestivé, protože netuším, jaké budou ztráty na životech. Doufám, že mé loučení nebude s Vámi definitivní, kdy aspoň někdo mě chytne za ruku a řekne mi, že mě neopustí a půjde se mnou dál. A stejně jako loučení, důležité je poděkování lidem, kteří to se mnou nevzdali, i když jsem si to mnohokrát zasloužila. A ti lidé jsou pro mě stále moc důležití, protože utváří můj, vnitřní svět. A ten svět je...nádherný.

...Lucko...
Tvůj blog je úžasný, nádherný a já ti budu vždy děkovat za to, že můj blog vůbec existuje, právě TY jsi mě přivedla myšlenku kliknout na vytvoření blogu. A tvá láska k Meryl je nekonečná, což mě vždy dojímalo, protože jsi vždy dávala do svých článků potěšení z okamžiků s Meryl. A toho jsem si vždycky cenila. A abych nezapoměla-budu ti držet palce u zkoušek. ;)

...Susan...
Susan, má milá Susan. Vyjde nám někdy to setkání? :) Ty a tvé milované zlatíčko jménem Anne Hathaway jste mi vždy dokázali vykouzlit úsměv na tváři. A stále dokážete. Děkuji ti za krásné komentáře, za krásné okamžiky s Annie, za ty povzbuzující věty, které mě vždy zasáhli na tom správném místě, v srdci. Doufám, že tohle není naposledy, kdy o tobě píšu, protože ty jsi osoba pro mě neuvěřitelně důležitá. Velmi důležitá.

...Péťo...
Péťo, Sherlocku, bláznivá fanynko, kamarádko, má psycholožko. ;) Ty jsi ze všech lidí pro mě udělala toho nejvíce. A tím nemyslím jen to, že jsi mi pomáhala s domácím úkolem. Ehm, omlouvám se, zase to moje druhé já promluvilo.
Tvůj pohled na svět mi je víc než sympatický, tvý milovaní utvářejí i můj svět veselejším a nebýt tebe...bůh ví, kde bych teď byla. Vlastně to vím. Byla bych zde, na tomto blogu, neznající ty nádherné osoby a okamžiky. Můj blog končí kvůli mé neschopnosti milovat dvě osoby stejně, mým novým láskám, ale hlavně kvůli tobě, protože ty jsi mi dala ten kopanec, který mě dostal někam jinam, někam, kde jsem to neznala, ale teď jsem na to místě neskutečně šťastná. Možná ještě více než jsem byla. Petro, jsi člověk, za kterým půjdu, kdyby byla chvíle sebevíce špatná. A ano, tobě patří ten největší dík. Takže...Děkuji ti z celého mého srdce a slibuji, že tě nikdy neopustím a budu vždy na tvé straně.

...Meryl...
Zatím ti dávám sbohem, ale nemysli si, že mé srdce už s tebou nepočítá. Budeš v něm vždycky. To jsem ti slíbila a já své sliby držím...


Terko, Ronnie, Phoebe, Cel, Grace, Thoro, holky z BestGirls a ty skvělý kluku od P!NK...i Vám patří můj dík. Vážím si Vás, mám Vás ráda a i o Vás bych hrozně nerada přišla. Protože všichni jste pro mě důležití. Vždycky jste byli a vždy budete.
Loučím se s Vámi a zvu Vás do míst, kde mé druhé já budu trávit teď svůj čas. To místo je další blog. Our-Lovely-Amanda. Ano, vůbec to jako blog nevypadá, ale chci začít až teď, až dopíšu poslední slova v tomto článku.
Ani nevíte, jak ráda bych byla, kdyby se pod tímto článkem objevily komentáře s tím, že do toho jdete se mnou. Ale také pochopím, když řeknete NE.
Říkám sbohem, avšak ne věčné. Říkám sbohem, protože má Violet* odchází, mé staré tělo odchází a přichází nová osoba...Mary*. A k ní se přidává Sherlock, John a jeho Mary. A Benedict Cumberbatch. A Martin Freeman. A samozřejmě ta nejdůležitější osoba...Amanda Abbington. A tak říkám sbohem. Prozatím.A jak jsem to dělala vždy, rozloučím se po svém.

S láskou Vaše ztřeštěná, světem bloudící, lásku milující a stále snící...nová osoba.

My Heart is maybe broken but I´m so happy now...

5. února 2014 v 21:21 | Violet*
Někdy si dá člověk čas na rozmyšlenou, čekající, že se vše vyřeší. A pak zjistí, že se jeho život upřel jiným směrem, ke kterému musí udělat obrovský krok, přejít všechno, co mu zatemnilo hlavu. Vše, co miloval a stále miluje, ale co mu dělá tu největší bolest. Láska a obdiv k někomu, kdo za to všechno stál. A stále stojí.

"Věci se mění. A přátelé odcházejí. A život se před nikým nezastavuje."

Nevím co mám napsat, protože mé srdce neví, co přesně cítí a rozum se mu tentokrát to toho plést nechce.
Meryl, má milovaná Meryl. Vděčím ti za mnohé. Za to, že jsem si zamilovala filmy, za to, že jsem si stanovila nějaký cíl, sen a touhu splnit si to všechno. Že jsem díky tobě byla šťastná. Že jsem zjistila, že nejsem jen ta šedá myška, zalezlá v koutě, nedělající nic, co by mohlo znamenat změnu v jejím životě. Děkuji ti, za to, že jsem si tě zamilovala, protože to byl jeden z nejkrásnějších darů, který jsem kdy dostala a jeden z nejúžasnějších momentů, co jsem zažila. Byla jsi pro mě osobou spřízněnou, která mi pomohla, i když nikdy nebyla zcela nablízku. Děkuji ti za ty okamžiky, kdy jsem poznala lidi, kteří chápali můj smysl života, kteří chápali, proč jsi pro mě tou osobou osudovou. Dokázala jsi toho tolik a ještě toho mnoho dokážeš, sobě, ostatním, mě. Jsi úžasná, nádherná, milá a jednoduše okouzlující dáma, která má přesně to, co v této době moc lidí nemá-zdravý rozum, srdce na správném místě a duši snílka, koukajícího na svět realisticky s optimistickým nádechem. Zažila jsi mnohdy špatné momenty, které musely bolet a stále možná ještě bolí, ale ty jsi to nevzdala a šla jsi dál, protože pokud se ohlížíš často do minulosti, ztrácíš budoucnost. A ty jsi zde. Na této zemi, na tomto místě, v mém srdci. Budeš zde navždy. A ano, můj život se změnil, ale ty v mém srdci budeš mít vždy místo. Toho se neboj. Ale musím jít dál. Jako každý jiný člověk. Meryl, miluji tě. Vždy a navždy.


Amando, má milovaná Amando. Stalo se přesně to, co se před pár lety stalo i u Meryl. Zamilovala jsem si osobu tisíce mil odtud, osobu, která mě vůbec nezná, ale přesto je mi blízká. Mě, mému srdci. Pokud jsem říkala, že v mém srdci nemám místo pro dva lidi, je to pravda. Meryl v mém srdci bude, ale kvůli ní mé srdce bít nebude. Bohužel, bohudík. Amando, před pár dny jsem neměla ani ponětí, kdo jsi. Ach, ani nevíš, jak hrozně mě to mrzí. Ale teď jsi tady. Nastal okamžik, kdy jsem tě poprvé spatřila, poprvé slyšela a ano, něco ve mně se změnilo. Vyrazila jsi mi dech nejen svým nádherným slovíčkařením, tím nádherným akcentem v tvém hlasu. Ohromila jsi mě tvou laskavostí v očích, nenuceným úsměvem na tváři, tím, jak jsi byla oddaná své roli. Tím, jak jsi vyjadřovala své pocity. Ty jsi mi vyrazila dech. Zjistila jsem, že jsi nejen úžasná herečka (a nemysli si, že tě znám jen jako Mary Morstan, zlatíčko), ale také vtipná, milá a neustále dobře naladěná žena. Ty a Martin. Váš vztah mě tak dojal, to jak jste si navzájem oddáni, a to i přesto, že nejste oddaní. Jak nádherně se na sebe usmíváte, jak se doplňujete a podporujete. Miluji Vás oba, ale tebe více. Proč tebe více? Protože jseš duše, díky které se můžu inspirovat. Jsi dokonalá. Ne zcela, ale máš k tomu hodně blízko. Zamotala jsi mi hlavu a já teď nevím kudy kam, mé srdce netuší, jak to s ním dopadne, ale já sama za sebe, jen tělo, z masa a kostí, cítím tam někde uvnitř sebe, že jsem teď šťastná a nehodlám řešit, co bude zítra, příští týden nebo za deset let. Chci žít přítomností. S tebou a s tvou radostí, která mě nabíjí novou, neočekávaně příjemnou energií.


Když jsem tvrdila, že můj život se dá rozdělit na před Meryl a s Meryl, je to pravda. Avšak poznala jsem novou osobu, královnu mého srdce. Když jedna královna z mého srdce pomalu odchází, přichází jiná. Nikdy se na tu první dámu nezapomene, ale teď se žije přítomností.

Netuším, jak to bude s blogem. Netuším a ani to řešit nechci. Budou tady možná články, ale teď chci jen být šťastná. Nic víc. Doufám, že mě chápete. Štěstí nechodí jen tak po ulici a nenabízí se každému. Takže když teď zaklepalo u mých dveří, nechtěla jsem ho nepozvat dále.

Petro. Můj život se upřel tímto směrem díky tobě. Tvůj blog je úžasný, o Sherlocka se staráš s tou největší láskou. Sherlock všechno toto zapříčinil. Nebýt tebe, nebýt jeho a dalších okolností, nikdy bych tento článek nepsala. Ani nevíš, jaké mám teď pocity, když tohle píšu. Kdy jsem šťastná a zároveň mě mrzí, že se všechno ubralo tímto směrem. Ale ano, Amanda je tu díky tobě. Jako spousta dalších, úžasných věcí...a osob.

Hodiny plynou a dny budou utíkat. A někde na konci našich životů zjistíme, že naše rozhodnutí nebyla vždy správná, ale musela být vykonána, abychom zjistili, že stále ještě žijeme a ne, že jen přežíváme...

S láskou Violet*

Amanda Fucking Abbington ♥

29. ledna 2014 v 20:02 | Violet*
Zamilovala jsem se. Znova. V mém životě se objevila nová osoba, která pro mě v poslední době znamená opravdu moc. Ano, vše zavinil Sherlock. Prosím potlesk. Amanda Abbington přichází.
Amanda je pro mě žena s obrovským talentem. Herecky neuvěřitelně výrazná, jejíž komický výraz mě vždycky rozesměje, smutný pohled rozpláče. Vytvořila pro mě postavu nezbytnou, dokonalou, úžasnou, nádhernou, komplikovanou a velmi důležitou. Pro mě, pro tebe, pro ostatní. Pro Johna. Pro Sherlocka. Pro všechny kolem sebe.
Odsuzování ji za její vyobrazení Mary mě dosti udivilo a...rozčílilo. Ne, do této role si nedokážu představit nikoho, kdo by mohl být lepší než Amanda. Mary je rozmanitá role, která rozhodně není tím, kým je. Její minulost není zrovna taková, jakou by si většina z nás představovala. V jejích očích vidíte to, že i když se musela postavit proti mnoha lidem s puškou v ruce, Johnovi lhala a Sherlocka málem zabila, rozhodně nelže o lásce k jejímu manželovi a o obdivu a přátelství k jeho nejlepšímu příteli a muži. Řeči, ve kterých se neustále objevuje to, že Mary zničila Johnlocka, mě dost...uráží? Dámy a pánové, žádný Johnlock neexistuje. Ano, existuje úžasné přátelství mezi Sherlockem a Johnem, které má dost hluboké kořeny. Jsou si blízcí a přesto si někdy dokážou snad i říct, že by bylo lepší, kdyby se teď rozdělili. Jsou přáteli. Nic víc za tím nehledejte.
Sherlock zemřel. Tedy témeř, ale to nemohl John vědět. Pokud se budeš ohlížet do minulosti, ztratíš budoucnost. John si našel Mary, budovali si nový, společný život. Sherlock se vrátil, Johnovi se obnovila ta rána, kterou dostal po Sherlockově smrti. Ano, stále mu možná Sherlock chyběl, ale byla a je tu jeho milovaná Mary. Mary nikdy nenaruší jejich přátelství, jen dala Johnnovi další impuls k životu. A ano, Mary padla Sherlockovi do oka. Možná, že lhala, ale zlá duše není.
Chci jen říct, že pro mě osobně bude Mary úžasnou postavou v Sherlockovi a jen se modlím k Bohu, aby Moffat nebo Gattiss neurčili tuto ženu k smrti hned na začátku dalšího dílu. Byla by to ohromná škoda.
Chci jen říct, že pro mě osobně je Amanda osobou příjemnou s krásným úsměvem, nádherným hlasem, úžasným hereckým projevem. A s dokonalým mužem po jejím boku. Amanda, pro mě žena osudová....hned po Meryl. ;)

I’m tired of the waiting, For the end off all days.

26. ledna 2014 v 12:06 | Violet*
Chci psát. Ano, pokouším se o něco, co skončí možná už příští týden, protože se nebudu moci zbavit toho patosu, který s každým dalším slovem narůstá, a nebo prostě nechám svou lásku spát dál a nechám si ji jen pro sebe. Či pro Vás.
Již nekolikrát jsem se pokoušela psát, ale skončilo to vždy ve stejném bodu-nežila jsem tím příběhem. Tedy, myslím si, že jádro všech těch příběhů není špatné, jen já nedokážu o tom napsat tolik stran. Dokážu si vizuálně představit, jak se kolem mě dějou všechny ty věci, jak mé postavy žijou, přežívají a upadají v zapomnění, ale slova pro tyto okamžiky nedokážu najít. Proto jsem se rozhodla, že budu upírat všechen svůj zrak k jednomu elementu-životu na plátně. Specifickému životu na plátně. Souvisí to i s mou královnou, a to v dost velkém měřítku. Pokud to vyjde, budu muset hodně času strávit mimo můj vlastní život a žít životy jiným osob v neznámém prostředí. Pokud se tak nestane, nikdy to nemůžu pochopit a nikdy o tom nemůžu nic napsat. Možná, že taky nenapíšu. Potřebovala bych pár měsíců být o samotě, abych mohla vstřebat všechny ty nové vůně. Nové vůně. Vlastně je už dost dlouho znám, ale vždycky jsem je odmítla moc brzo, abych zcela poznala, co jsem zrovna zaznamenala.
Chci psát. Teď hned. Cítím totiž, že to bude možná těžké, ale naplní mě to nějakou novou chutí. Chutí objevit něco nového. Možná nějaký nový impuls do života.
Doufám, že to vyjde. Ani nevíte, jak neuvěřitelně bych si to přála...

S láskou Vaše Violet*.

"Chceš to řešit teď, když tvůj táta zmizel a tvé mámě hráblo?!"

18. ledna 2014 v 16:41 | Violet*

Jedno z mých přání dostalo včera večer prostor ke svému splnění. Plzeň. Divadlo. Divadlo J.K. Tyla. Srpen v zemi indánů.

Dámy a pánové, pokud jsem někdy někomu řekla, že do divadla dokáže jít jen naprostý blázen, omlouvám se. Ano, před pár lety jsem o divadle nesnila a včera, když měl přijít den D, málem jsem si nervozitou ukousala nehty.
Plzeňské Velké Divadlo je krásné samo o sobě, pokud se k tomu hrajou ještě velkolepé kousky, je zážitek excelentní. Já bych po včerejšku řekla, že úžasné představení bylo, ale k dokonalosti tomu dost chybělo.
Role Beverlyho Westona je velmi malá, ale přitom velmi důležitá, jelikož díky ní bychom již měli pochopit, jaké trhliny má tato rodina. Bohužel Pavel Pavlovský na mě působil dojmem, že ta sklenička, kterou držel neustále v ruce, má ve svém obsahu skutečný alkohol a tak se na svou úlohu zcela nesoustředil. Nebo je to snad všechno vina jednoho zapnutého mobilního telefonu, který si některý z diváků nevypnul?
Beverly zmizel a celá rodina se začíná sjíždět k ženě, která vše ovládá-Violet Weston. Monika Švábová odvádí úžasný, vypracovaný a fenomenální výkon. Tato postava však potřebuje ztotožnění se s ní, což je pro každého hrozně moc těžké. Violet je žena, která je závislá na prášcích, má rakovinu, její manžel se zabil, dcery ji nenávidí a ona sama je tak rozpoluplnou duší. Ten rozdíl mezi hraním postavy a ztotožněním se s postavou je vždy velký, velmi těžký, ale právě tady to
platí dvojnásobně. A jen málokdo by se chtěl na pár minut touto postavou stát.
Mattie Fae mě každým svým pohybem bavila. Stevovi bych nejradši vrazila facku, zatímco bych Ivy bych přispěchala s objetím a se slovy, že všechno bude dobré. Little Charles byl zlatíčko a jeho otec měl vždy pravdu.
Co musím však vyzvihnout nejvíce je scéna. Ten dům. Ty stěny, které se s každým odcházenícím člověkem, rozpadaly, až nakonec zůstala jen konstrukce. Kostra, chatrná, holá, chladná jako dny v mrazivém lednu. Bez srdce, bez duše. Bez života. V tu chvíli máte pusu otevřenou, neschopní nic pochopit, ani to, proč vám po tváři stékají slzy.
Srpen v zemi indánů je velmi unikátním představením, kde se během minuty vystřídají takové veličiny jako smích, potlesk, ale také vyděšení, nervozita a zklamání ze života. I přesto, že jsem měla výtky, musím uznat, že se plzeňskému divadlu tato adaptace povedla, jak jen nejlépe mohla. Jsem ráda, že naše první setkání probíhalo u tohoto představení a zkrátilo mi čekání na film. Uvědomuji si čím dál více, že film bude mít velmi těžký úkol-zvládnout ukázat rodinu Westnových v tom "nejlepším" světle. Pokud se to nepovede, bude to zklamání. Pokud se to však povede, bude tu ještě větší zklamání, zklamání z rodiny, která opravdu žila, poté přežívala, až svou vlastní vinou zahynula.

The Golden Globe 2014-The Biggest Disappointment in My Life (?)

13. ledna 2014 v 21:33 | Violet*
Poslouchám soundtrack k American Hustle a nějak mi stále nedochází, že mohla vzniknout tak skvělá směs hudebních chutí k tak šílenému a neuvěřitelně přeceněnému snímku. American Hustle (Again) je pro mě nemastný, neslaný snímek, který dokáže kritiky oslovit snad jen tím americkým přízvukem v názvu.
A nemyslete si, že tady chrlím samou kritiku na tento film snad jen kvůli tomu, že Amy Adams vyhrála nad mou milovanou Meryl Streep. Ne, ne a ještě jednou ne. A naopak ano, Meryl jsem to samozřejmě moc přála a dokonce jsem i doufala a věřila v její výhru (ranní sprcha mě bohužel postavila zase zpátky na zem).
American Hustle nejlepší komedií? JENNIFER LAWRENCE jako nejlepší vedlejší herečka?! Are you f**king kidding me?
Omlouvám se, ale Jenn nemůžu prostě vystát. Again. Již od minulých glóbů k ní cítím dost velké nesympatie a tentokrát už je to na úplném vrcholu. Omlouvám se, jen já jsem dost komplikovaný člověk a Jenn má v sobě něco, co má komplikovanost nechápe a ani chápat nechce.
Přesto všem vítězům gratuluji.

Jaredovo objetí s jeho bratrem Shannonem a vlastně celá Jaredova řeč mě naprosto dostala, odrovnala a rozbrečela. Velká poklona, mistře.
Gravitace, má lásko, pro mě jsi tím nejlepším, co mohlo tento rok vzniknout.
Amy Poehler, ty divoško, gratuluji a posílám velkou pusu.
Heleno, Jessico, Helen-nic si z prohry nedělejte. Jste ve svých rolích úžasné. ;)
Chris, Will, Guy, Jonny. Váš Atlas je tou nejdojemnější písní jakou jsem kdy slyšela. Love you and miss you.
Leo, vlka rozhodně vidět nechci, ale glób ti patří právem. Vždyť si ho po tom dloooohém čekání neuvěřitelně zasloužíš.
Spiku, konečně to vyšlo, co? Na tvou Her se už moc těším.
Cate, ty jedna nestvůro nádherná. Obrovská gratulace...sakra, co se to se mnou děje? Ano, Cate, normálně jsem si tě dneska neuvěřitelně zamilovala. Blue Jasmine. Chápeš, co myslím? Správně, škrtám tě z mého seznamu '"Nenáviděné herečky a herci". :D

Meryl. Má lásko, má múzo, má naděje. Má osudová ženo. Meryl, prosím, naslouchej mému tichému hlásku a pozorně si každé mé slovo zapamatuj. Meryl, jsi ta nejlepší osoba a vítěz všeho, za co jsi nebo nejsi nominovaná. Buď taková, jaká jsi, vždy a navždy, protože takovou tě mám(e) nejradši. Miluji tě a gratuluji ti k tvému úžasnému životu. S láskou, TVÁ Simona.


So I'll be bold As well as strong. And use my head alongside my heart...

10. ledna 2014 v 20:11 | Violet*
Poslouchající The Lumineers, hledící na obrázek jedné vzdálené krajiny, zamilovala jsem si zemi, která je tak syrová až je nádherná. Je prázdná a přesto tak překypující životem. Obyčejná a přesto tak dokonalá, jako první paprsky slunce, které při ránu dopadají na naše rozespalé tváře. Kdepak Londýn, natož pak New York. Žádná velkolepost, kterou každý cítí již při prvním vkročení do těchto velkoměst. Jen jedinečnost okamžiku, kdy vstoupíte na prašnou cestu, sledujíce pasoucí se krávy a koně na louce a cítíte tu zvláštní směs vůní, která Vás obklopuje.

Osage County. Oklahoma, Pawhuska, Tulsa. Indiáni. Square Dance. Folk a Country. Zvuk houslí, harmoniky a bubnu. Bizoni. Země svobody. Horká rána a studené noci. Krajina otevírající se nad obzorem. Silnice, vedoucí stovky kilometrů skrze nic. Místo, které mě dělá opravdu šťastnou.
Uvědomím si, že najednou cítím na své tváři jakési štípání. Slzy. Sladké jako med, hořké jako chřest. Mé pocity jsou směsí hořkosladkého rozčarování, kdy se mé srdce raduje z objevení svého pravého já, zatímco druhá půlka říká, že vše je ztraceno, protože tohle všechno je moc daleko. Opravdu daleko. Má pochromaná odvaha nedokáže udělat nic víc, než jen říkat plno prázdných vět, jak jednou se to třeba splní.

Chci vidět ten nejkrásnější západ slunce. Chci propotit všechna svá trička. Chci vzít kytaru a hrát ve svém starém, otlučeném pickupu krajině o všech jejích krásách. Chci říct správné How do you do? Chci být tak šťastná, jak chci jen já. Chci jet do Osage County. Teď hned. Nikdy jindy. Pokud si myslíte, že můžete, můžete. To řekla má milovanější osoba a tím se i hodlám řídit. So, come on and dance with me!

She's an even better person than she is an actress

5. ledna 2014 v 15:45 | Violet*
Úplně jsem na tuto událost zapoměla. Včera byla Meryl oceněna na Palm Springs Film Festival cenou jejíž název nese Icon Award.

A ano, řeknu Vám jedno. Meryl rozhodně nemůže být 64 let. Je to krásná žena, která neztrácí půvab, je vždy elegantní, roztomilá a ano, neustále vtipkuje. A ano...někdy mi přijde jak puberťačka. To jak se raduje z života, jak kašle na nějaké zákony a vědy, jak se má člověk správně chovat, jak miluje lidi, kteří jsou stále kolem ní. Je úžasná.
To, že si nehraje na nějakou dokonalou ženu, která hledí na svět zcela realisticky. Ano, drží se při zemi, nedělá kolem sebe laciné skandály, ale dokáže na sebe jemným zatáhnutím za nějaký neviditelný provázek strhnout veškerou pozornost.
Miluji jí. Jako nikoho jiného. Tak jinak, zvláštně, jediněčně...

Margo Mardinale. Prosím, odměňte tuto ženu velkým potleskem. Margo mi dnes, když jsem zjistila, tu cenu předávala Meryl právě ona, vyrazila dech a rozbrečela mne. Nejen, že o Meryl mluvila s láskou, řekla, že je Meryl její přítelkyně, kolegyně a SESTRA. A řekla tuto úžasnou věc: "She's an even better person than she is an actress." Brečím, dokola a dokola. Má pravdu. Tedy asi. I já, i když považuji Meryl za úžasnou herečku, stále je mnohem lepším člověkem, než když hraje. Možná, že dokáže zahrát jakoukoli roli, ale roli manželky, matky a ženy, která rozdává kolem sebe úsměvy, štěstí, radost a lásku, je mnohem lepší. Meryl, jsi člověk s otevřenou naručí pro každou zbloudilou duši. Jsi člověk s rozumným pohledem na svět, úsměvem zářícím do všech stran. Se srdcem, které vše chápe. S kouzlem anděla.

I can´t believe in miracle, because my dream isn´t real. But maybe...

26. prosince 2013 v 9:45 | Violet*
Na předvčerejší den jsem se těšila opravdu hodně dlouho, jelikož jsme zase byli pohromadě. Ale...uvědomila jsem si, že už tady nedokážu vydržet ani minutu. Své rodiče z celého srdce miluji, ale nejradši bych se hned teď vydala až na konec světa. Museli by však jít se mnou, což bohužel nikdy nepůjde. A já, i když mám svůj obrovský sen a dala bych za něj snad všechno, nemůže bez nich odejít. A ani nikdy nebudu.
Zjištění, že chyba, kterou neustále hledám, je naprosto někde jinde, než bych jí čekala, mě dost šokovala. Ano, až včera, po těch měsících nepřiznaného trápení, mi došlo, že chyba není v tom, kde zrovna jsem, ale v tom, že jsem si možná nevybrala dobře. Proč jsem si musela zrovna vybrat Meryl za svou spřízněnou duši, když je ode mne tisíce mil daleko? Proč zrovna ona je tou vyvolenou a nejlepší z nejlepších? Proč právě ona trápí mé srdce? A sen, který mám, nejde uskutečnit jinak než s její pomocí, malou a nepatrnou avšak nejvíce potřebnou?...
Je dokonalá. To by byla asi má odpověd. Ale ono je za tím mnohem více. Meryl je pro mě osoba talentovaná snad ve všem co dělá, krásná jak anděl i s těmi vráskami, které se jí dělají, když se směje. Je hodná, milá, vstřícná, jiná než kdokoli jiný. Ale hlavně mi dala jedno, co mi nedal, opravdu nedal nikdo, kromě jí. Naději v zázrak. Není to zázrak, jen obyčejná naděje, ale ani jí jsem neznala. Meryl je osoba, která nedokáže plnit naše přání a tužby, ale dokáže nás k nim přivést a vést nás tou cestou až k možnému cíli, který si však musíme vybojovat sami. Ano, to je důvod mého rozhodnutí. A ano, i když jsem nešťastná, nedokážu se zbavit dojmu, že vlastně je to tak nejlepší. Meryl je člověk, kterého budu již dosmrti milovat a stále budu věřit v naše setkání a v to, že jednou bude o mne vědět. Že jí budu moci pohlédnout do očí a říct jí to obyčejné Thank you for everything...
Věřit v zázraky, jak jednou řekl jeden velmi chytrý člověk, je totiž mnohem lepší, než si být jist, že se nám sen uskuteční bez zázraku.

Last Second Chance For Me

22. prosince 2013 v 20:46 | Ježurka
Abych nezačala hned v tom zlém, představuji více než 600 fotografií z Los Angelské premiéry filmu August: osage County, kde byla přítomna i Meryl. A ano, zase byla překrásná, úžasná, usmívající se a doufám i šťastná. No a když jsem viděla všechny ty fotky s Julií, jak se objímají a jsou si tak blízké, snad mi i z té krásy puklo srdce. Fotky najde v galerii. Objevilo se také mnoho videí, zde jedno a zde zas to druhé. I mě nejdou vkládat odkazy, takže řěším to takto. A poslední věc: objevily se první dvě oficiální set fotky a tři další stillsky. Van, a frí.

.....

4. únor. Mé narozeniny rozhodnou o existenci tohoto blogu.
Co jsem slíbila, to jsem nedodržela. Na blog jsem stejně často jako doma. Tedy skoro vůbec. Moc mě to mrzí, jelikož jste zde vy, přátelé, skvělí lidé, úžasní blogeři. Moc sympatické osoby, které stváří můj svět a to nejen ten virtuální.
Hrozně ráda bych řekla, že tento rok nebude tím posledním, který tady trávím. Hrozně ráda bych řekla, že v dubnu s blogem oslavím již dva roky. A opravdu neuvěřitelně bych chtěla říct, že zde budu psát již potřetí o tom, jak jsme s Meryl zase o rok starší a veselejší. Opravdu bych to chtěla zažít, ale jak jsem řekla, pokud se má aktivita na blogu nezlepší, budu muset vyhlásit konec. Škola je sv*ně, ale dává mi moc a moc zabrat. Mnohem více než bych si představovala.
Miluji Meryl a tak o tohle všechno nechci přijít. Těch 616 dní, které jsem zde strávila. O těch 802 dní s Meryl. Ano, tohle všechno mě už potkalo. Jsem hrozně ráda, že je Meryl součástí mě, ještě k tomu tak dlouho. Každým novým dnem ji mám radši a radši. Každým dnem jí chci být blíže a blíže.
Doufám, že mé narozeniny tedy budou veselejší, než tady píšu. Byl by to krásný dárek, zjistit, že toto místo bude fungovat.

.....

Přes ten smutek Vám však chci poslat ten nekrásnější pozdrav a přání krásného prožití Vánoc a Nového roku. Příští rok už bude čtrnáctým v tomto tisíciletí, proto si ho užijte s tou největší grácií a s pohodou v srdci. A ano, ať Vás v těchto dnech provází vůně cukroví a světílka na vánočním stromečku a bohatého Ježíška.
S láskou Vaše Violet*.

...We never change...

16. listopadu 2013 v 13:48 | Ježurka
...That´s true...
Jsme jací jsme. A změnit se nemůžeme.
Lidé kolem mě si vždy mysleli, že jsem extrovert, který nezkazí žádnou srandu. Který na svět kouká veselýma očima. A já jim přikyvovala. Proč, když jsem taková nikdy ani z daleka nebyla?
Zjistila jsem, že jsem vždy tvrdila, že je snažší žít tak, jak si to každý okolo mě myslí. Jenže...nejde to moc dlouho.
Jsem introvert, který chce žít svůj svět, svět plný krásy, štěstí, lásky, radosti a snů, protože v tom světě se necítí osaměle. Když mě však někdo z toho krásného světa vytáhne, nevím co mám dělat. Připadám si tak ztracená, nevnímající nic kolem mne, bloudící v černém nic. To je to, když se ze mne stane něco, čím být nikdy nemůžu.
Ano, dokážu se smát jako blázínek každé blbůstce, dokážu dělat praštěné věci, dokážu se radovat z maličkostí. Jenže většina těm mým radostem nerozumí. Já ani nechci, aby je ostatní chápali, protože jsou to mé radosti. Tak proč mi je všichni berou a říkají, že to dělat nemám?
Nejsem taková, jakou si mě asi většina představuje. Proč bych taky taková měla být? Chci být mnou a ne nikým jiným.
Chci pryč. Daleko od nich, abych byla sama sebou. Potřebuji najít nějaký svůj nový svět, který by nikdo nenašel a kde by mě nechali v klidu žít.

Liebster Award Tag aneb když se rozpovídá jedna 15ti letá puberťačka

29. října 2013 v 10:55 | Ježurka
Ano, ano. I na mě došlo a to dokonce 2x. Dostala jsem dvě nominace a to od Lucíka a Péti. Děkuji mockrát holčiny moje milované. Jdu na to.
PS: Už předem upozorňuji, že jsem dost užvaněná, takže doufám, že u toho neusnete.
PSS: Doufám také, že se na mě nebudete zlobit, ale nominuji jen 5 lidí a také vymyslím jen 10 otázek. Dvojitou dávku bych asi vymyslet nedokázala (mám problém s těmi 10ti. :D)

Pravidla:
1. Řekni deset věcí o sobě.
2. Odpověz na deset otázek blogerky, která vás nominovala.
3. Vymysli deset otázek pro ty co si nominovala.
4. Nominuj 5 blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů.
5. Informuj blogery o tom, že jsi je nominovala.

1. Prvním rokem studuji střední školu informatiky a finančních služeb obor informační technologie. Vůbec nechápu, jak jsem se na této škole ocitla, když s počítačem moc ve vztahu za dobro nejsem (OK, baví mě programování. :D).
2. Jednou bych chtěla bydlet v Anglii a procestovat celý zbytek světa.
3. Hrozně ráda bych se po střední (pokud ji vůbec dokončím) dostala na nějakou filmovou školu, kde bych mohla studovat buď režii nebo scénáristika.
4. Také hudba je nedílnou součástí mého života. Zbožňuji Coldplay, The National, The Lumminers, Ed Sheerana, Gabrielle Aplin, 30 Second to Mars, ale také miluji vážnou hudbu a soundtracky (bože, miluji soundtracky!) :P
5. Zbožňuji vůni horké čokolády z našeho školního automatu a také vařenou posolenou kukuřici z vánočních trhů v Plzni.
6. Miluji všechny možné sporty (a rozhodně nepovažuji golf či curling za sport). Hrála jsem 4 roky florbal na postu brankář a několik let jsem běhala závodně krátké tratě (60 a 100 metrů). Zbožňuji hokej, fotbal, házenou,...no prostě je toho hodně. :)
7. Nesnáším Kate Winslet, Jennifer Lawrence a Cameron Diaz. U chlapů to jsou Arnold Schwarzenneger, Sylvester Stallone a Adam Sandler. A teď si mě klidně ukřižujte.
8. Mám strach ze tmy a také klaustrofobii tj. strach z malých prostorů. Také se mi stává, že když si třeba sundavám tričko a nemůžu vyndat ruce (prostě se v něm seknu) mám pocit, že se dusím.
9. Mám už rok rovnátka.
10. Nesnáším, když si musím zkoušet nějaké oblečení. Vidím a hned se rozhodnu jestli si ho vezmu nebo ne. Prostě nesnáším, když musím být v nějakém krámě déle než 15 minut. Když ale vybírám DVD nebo CD, dokážu v obchodě být klidně 3 hodiny. :D
11. Asi před 2 měsíci jsem propadla seriálu Sherlock. Ano, považuji se za Sherlokomila. :D
12. Také jsem si zamilovala Benedicta Cumberbatche. Je tak milý, hodný, roztomilý, krásný, sexy, chytrý, neobyčejně obyčejný, talentovaný (a nevím co ještě) muž. :) A jeho Sherlock je jedinečný.
13. Miluji zvuk houslí a klavíru. Když jsem byla v druhé třídě, rozhodovala jsem se, jestli se začnu učit hrát na piano nebo housle. Rodiče mi obě zakázali a tak jsem nakonec skončila u kytary. Jo a ještě umím znělku Pata a Mata na foukací harmoniku. :D
14. Miluji slovo Miluji a tři tečky na konci věty...
15. Miluji ty chvíle, kdy je člověk sám, sedí v tichu a jen přemýšlí.
16. Tyjo, já už fakt nevím. Nejsem nijak zajímavá. Ano, nejsem zajímavá. Další věc na mě. :)
17. Co bych ještě řekla? J,o vzpoměla jsem si na Oscary. Tenhle rok bych se chtěla znova koukat, jenže budu na intru a tam je asi dávat nebudou (asi určitě nebudou mít německý kanál Sieben) a doma mě nenechají. Na internetu se koukat nemůžu, jelikož je internet jen do 9 (kluci se prý minulý rok nabourali do školní sítě, no a tak zatrhli internet). Já Oscary miluji. Jsou tam všichni ti mí milovaní lidé, s kterými se v životě neuvidím, ale právě v tento den mám pocit, že jsem jim přece jen o kousíček blíže. Má logika, kterou rodiče asi v životě nepochopí.
18. Na střední jsem propadla matematice a němčině. Na základce jsem zase milovala literaturu a dějepis. Myslím si, že má pravá hemisféra jede na plné obrátky a levá nestíhá.
19. Zbožňuji, zbožňuji a zbožňuji angličtinu! Ano, přiznávám, nejsem žádný profík, který rozumí každému slovu a který by se v pohodě dorozuměl, ale prostě mě stačí, když ta nádherná slova slyším a hned jsem šťastnějším člověkem. Je to nádherný pocit, když Vás tohle dokáže uklidnit, naladit na dobrou vlnu a inspirovat v jednom. :)
20. Miluji život...takový jaký je.

OTÁZKY od Lucky (streepmeryl.blog.cz)
Kdybys mohla strávit jeden den naprosto s kýmkoliv, kdo by to byl?
Asi nikoho nepřekvapí má odpověd. Jeden den v mém životě bych chtěla strávit s Meryl. Myslím si však, že bych po tom setkání akorát byla smutnější a trápila bych se, protože bych věděla, že jsem ji viděla naposled.
Do jakých zemí se chceš někdy podívat?
Jsem opravdu velkým snílkem, takže mým snem je procestovat celý svět. Nejvíce bych se však chtěla podívat do USA, Francie, Švédska, Indie a samozřejmě znova a znova zažívat dobrodružství v Anglii.
Na jakém filmu jsi byla naposledy v kině a jak se ti líbil?
Naposledy jsem byla v kině na filmu Gravitace a musím říct, že jsem již hodně dlouho nebyla tak ohromená, unešená, vyděšená a ubrečená. Je to film o víře v sebe samotného a jak jednoduché je vzdát se. Hodně se mě to dotklo a ovlivnilo.
Jaká je tvá nejoblíbenější knížka?
Tak tohle mě opravdu zaskočilo. Pokaždé když jsem četla nějakou knížku, nenašla jsem v nís sama sebe. Proto říkám, že žádnou oblíbenou knihu nemá. Třeba ještě někde v nějakém zakoutí knihovny čeká.
Sleduješ v současné době pravidelně nějaký seriál?
Před pár dny jsem dokoukala 2. sérii Sherlocka a chystám se na další shlédnutí tohoto brilatního seriálu. Asi jsem už fakt Sherlocked. :)
Věříš v osud?
Měla bych? Já ani nevím. Netuším, co mě v budoucnosti čeká, a tak si jen z celého srdce přeji, aby se mi to vyplnilo. Asi v osud věřit ani nemáme. Musíme si za něčím jít a ne čekat, že jsme k tomu předurčeni.
Jakou vlastnost na lidech vyloženě nesnášíš?
Neřekla bych vlastnost. Já na lidech nesnáším, když se neusmívají. Jsem asi fakt praštěná, ale od té doby, co "znám" Meryl, je pro mě úsměv jednou z nejkrásnějších věcí na člověku. Lidé mají úsměv používat vždy a všude. Většinou je totiž poslední záchranou před katastrofou.
Jak ses dostala k blogování?
Přes tebe, Lucíku. Jen tak jsem projížděla různé informace o Meryl (ano, byla jsem v té době dost nevzdělaná) a našla jsem tvůj článek o Vašem výletu za Meryl na Berlinale. Dočetla jsem ho, utřela si slzy, zhluboka se nadechla a řekla si, že o tomhle okamžiku také jednou napíšu. Za pár minut byl blog na světě, na kterém jsem teď již druhým rokem a stále čekám na ten okamžík, kdy napíšu i já článek o tom, jak sem potkala moji královnu.
Kdybys na sobě mohla cokoliv změnit, co by to bylo?
...Víc bych si věřila. V něco věřím, ale vůbec si za tím nejdu, jelikož se bojím, že šlápnu vedle. Člověk je velmi vystrašeným stvořením.
Tvá oblíbená filmová nebo knižní postava a proč?
WOW, další záludná otázka. Mou nejoblíbenější postavou je asi Violet Weston, kterou hraje Meryl ve svém nejnovějším snímku August: Osage County. Měla jsem tu možnost přečíst si scénář a musím říct, že jsem nikdy z nikoho neměla tolik rozpolcené pocity. Přesto jsem si Violet zamilovala. Za její zvláštní postavení ke světu, lidem a sobě samotné. Ke životu.

OTÁZKY od Petry (i-am-sherlocked.blog.cz)
Pokud bys mohla prožít znova jeden den tvého života (nic neměnit, jenom ho prožít znova), jaký dne by to byl a proč?
Znova bych chtěla prožít tu chvíli, kdy jsem poprvé spatřila Meryl, jelikož jsem od té doby již nezažila takový zvláštní pocit nové energie, dobré nálady. A v té chvíli jsem také nalezla spřízněnou duši
Oblíbená písnička.
To mám jako vybrat jednu?! Ne, oblíbených mám více, ale 4 napsat musím.
4. Sigur Ros-Festival
3. The National-About Today
2. Birdy-People help the People
1...chvilka napětí...The Lumineers-Stubborn Love
Představ si sama sebe za deset let. Jak si ho představuješ?
Sedím zrovna v letadle, které letí směr Britské ostrovy. Pročítám si mých pár poznámek, z kterých chci, aby se zrodil scénář. Stále ještě přemýšlím, jaký byt si pronajmu. Asi ten menší, útulnější...tak nějak si to představuji. Praštěná představa, co? :)
Co máš na sobě nejradši?
To že mám sny, jaké mám. Jsou nádherné, praštěné a myslím si i dost netradiční. Mnoho lidí mě za ně odsuzuje, ale já si myslím, že je akorát děsí, že cesta k nim je dlouhá, sloužitá a že oni by to zvládnout nemuseli. Jenže já jsem si je vysnila a tak si je i musím splnit. Chci si je splnit.
Poslední kniha, kterou jsi četla?
Epos o Gilgamešovi. Nojo, hold mě náš češtinář na něj navnadil a já jsem si řekla, že by to nemuselo být špatné čtení...hrůza, děs běs, kravina. Nečíst, pokud k tomu nejste donuceni!
Jaké je tvoje oblíbené slovo (v jakémkoliv jazyce)?
Oblíbené slovo? Meryl a Dream...jo a také hodně často používám spojení dvou slov-Mám hlad. :D
Proč sis založila blog?
Protože jsem poznala Meryl, která mě neustále něčím překvapuje a já dostávám stále nové otázky, na které chci znát odpověd. A také jsem si blog založila kvůli tomu, že je můj svět plný slov, vět, nesmyslných poznatků a ty stvářím do příběhů a textů, které snad už nějaký ten smysl dávaj´.
Pořádáš večeři a můžeš na ní pozvat pět lidí. Fiktivní, nefiktivní, zesnulé, živé. Kdo by to byl a proč?
To je hrozně těžké. No ale tak určitě by tam musela být Meryl. To je všem nadmíru jasné. Mám pro ní tolik otázek na které mi může pravdivě odpovědět jen ona. Dalším člověkem by byla Margaret Thatcher. To byla opravdu neuvěřitelná žena a chtěla bych jí říct, že si jí vážím i přes to, že ne všechny věci se ji povedly. Třetím člověkem by jsi byla ty, Péťo. Tebe bych chtěla poznat opravdu z celého srdíčka. Měla bych na tebe plno otázek kolem Sherlocka, Benedicta a tvého snu o Anglii a režii. :) Poslední dva lidé...moji rodiče. Díky nim jsem tady, díky nim žiju a věřím ve své sny.
Jaké je tvoje nejoblíbenější místo na zemi?
Pokud myslíš nějakou zemičku, tak je to Anglie nebo možná USA, pokud myslíš nějaké místečko, tak je to asi kino. Miluji ten pocit, kdy se nervózně posadím do toho červeného křesla a čekám, až se na plátně ukáže nějaká pro mě milovaná osoba.
Jakého člověka z tvého okolí si vážíš nejvíce/máš nejradši (někdo z rodiny, kamarád,...)?
Vážím si a miluji své rodiče, ale když zrovna ty vynechám, tak je pro mě osobou z mého okolí nejmilovanější...můj brácha. On je to někdy cvok, dělá špatná rozhodnutí, ale je to můj milovaný bráška, kterého bych nikdy nedala. Jsme od sebe 15 let, ale on to prostě neřeší. Ochraňuje mě, podporuje mě, mám mě rád. Já jeho. To se nikdy nezmění.

Moji nominovaní
Petra (já vím, že mě za to asi zabiješ. :D)

Mé otázky
1. Jaká je tvá nejoblíbenější a nejméně oblíbená barva?
2. Měli jste už někdy předtím jiný blog? Pokud ano, o čem/o kom?
3. Čím bys chtěla v budoucnosti být?
4. Tvůj nejoblíbenější předmět ve škole.
5. Vyber si jeden blog (krom svého, samozřejmě) a krátce o něm (cokoli) napiš.
6. Napište o momentu, kdy jste poprvé viděli a popřípadě si oblíbili člověka, o kterém máte blog [Péťi, ty můžeš o Benedictovi, Martinovi nebo klidně o Sherlockovi, je to na tobě. :)]
7. Horká čokoláda, čaj nebo coffee?
8. Tvůj nejoblíbenější film a seriál.
9. Dabing či originál a proč?
10. Řekli ti, že musíš jet pryč a smíš si vzít jen 3 věci. Jaké by to bylo a proč?

Chápu, že mé otázky nejsou nijak originální, ale nějak mi to prostě nemyslí. :(

A je to za námi. Doufám, že jste se o mě něco nového dozvěděli, pochopili proč jsem tak divná...a také doufám, že jste mé předlouhé odpovědi přežili a nehodláte se za mnou hned rozjet, abyste mě hned za ně uškrtili. :D

Happy 35th Anniversary Mary Louise & Don Gummer

30. září 2013 v 20:56 | Ježurka
Co mám vůbec napsat? Že jsem nikdy neviděla krásnější pár, než jsou oni? Že je oba z celého srdce miluji a asi by mi to mé ♥ puklo, kdyby nebyli spolu? Že jsem jim za mnoho vděčná? Vždyť to všechno všichni ví.
Já jim jen chci popřát, aby tento nádherný den užili pospolu, s celou rodinou. Aby byli šťastními, milými a pohodovými lidmi, jako byli doteď. Jejich život, jejich příběh je o lásce. O lásce, která bude žít navěky.

"There are many different levels of love, ours is founded on a very deep-rooted feeling of trust. We're best friends." -Don Gummer.
"The man that I love is so completely a part of my body… he is related, he's home, he's me, he is everything." -Meryl Streep

I'll never say I'll never love, but I don't say a lot of things

3. září 2013 v 20:46 | Ježurka
V uších mi zní Ingrid, sedím v modrém křesle a promítám si, co se za ty tři dny stalo. Hodně se toho stalo. Ale tak to se dalo čekat. Noví spolubydlící, přátelé i nepřátelé, bolavá záda z nepohodlné postele, neustále dobíhání na tramvaj. Noví učitelé, nové prostředí, nové učení, kterému moc nerozumím, ale stále mi něco v hlavě říká, že se to všechno nějak srovná.
Algoritimizace, harware, aplikační software, programování, ekonomika...netuším "vo co go", ale tak docela se těším. Někteří učitelé vypadají dost sympaticky, někteří méně, ale myslím si, že ledy se prolomí v následujích dnech kdy budeme na seznamovacím pobytu ve Střelských Hošticích. Doufám, že budem dobrá parta...no chci říct, že budu ráda, když budu vědět, kdo se jak jmenuje, protože z naší 30-členné třídy si pamatuji jenom holku z lavice a jednoho kluka jménem Peřina. :D
Chci tedy říci, že zítra odjíždím, proto se budu snažit dneska oběhnout, pořádně se vyspat a hurá do Hoštic. V pátek nebo v sobotu dám vědět...a nakonec zase trochu Meryl. Aby jste se třeba ráno probudili s úsměvem na tváři :)

Srdce mé je kůň s handicapem...

25. srpna 2013 v 21:24 | Ježurka
Potřebuji tě. Potřebuji tě jako nikdy jindy. Meryl...jsi pro mě vším, tak proč mi sakra nepomůžeš? Pro tentokrát by stačil úsměv...Ne. Potřebovala bych objetí, pusu do vlasů a abys mi tvým líbezným hlasem řekla, že si musím více věřit a přestat pochybovat sama v sobě. Protože si nevěřím. Nevěřím. Za pár dní mě čeká nový začátek...kterého se bojím. Jsem fakt asi blázen. Neustále si říkám "Chci začít odznova. Chci jít za svým snem, za svým cílem, který jsem si vzala do hlavy a nehodlám ho jen tak zahodit." Ale pak, když přijde na činy, jsem bezradná.
Neustále brečím. Propadám obavám ze svítání. Nechci dělat nic jiného než držet tvojí fotku a nechat kanout mé slzy na tvé oči. Aby si cítila, co v té chvíli cítím já. Aby si chápala, jak chápu tenhle ubohý život. Aby si cítila tu hořkost v mých slzách.
Zní to opravdu jako klišé, ale jak to mám napsat? Já to asi jinak ani neumím. Nedokážu to vyjádřít jedním slovem, to co cítím. Dokázala bych o svým pocitech psát či hovořit celé dny. Kdyby bylo komu to vyprávět. Takhle akorát vezmu papír a začnu psát. Potřebuji tě. Chci ti to všechno říct. Musím ti to říct. Tobě. Ne fotce, na které jsi. To nejde. To už nejde. Protože mé srdce je čím dál bolavější a mám pocit, že za chvíli ten nápor nevydržím a začne krvácet. Potřebuji tě.
PS: Potřebuji tě, protože tě miluji. Nezapoměn na to...

Happy 30th Birthday, Mamie!

3. srpna 2013 v 20:57 | Ježurka
Takže dnes slaví své 30. narozeniny Gummerovic nestarší dcera, Mamie Gummer. Mamie se, stejně jako její mamka, vydala na hereckou dráhu.
Mamie, zlatíčko, přeji to všechno nej! Doufám, že sis své narozeniny užila nebo stále ještě užíváš. S rodinou, přáteli. Dnes žádná práce, stres. Jen si to užívej, vždyť už tyhle narozky nikdy nezažiješ. :D

Sny jsou jako ptáci...

20. července 2013 v 21:56 | Ježurka
...pokud se je nebudeme snažit chytit, uletí.
Sny, o kterých se mi zdá, jsou nádherné. Ale já vím, že jsou zároveň moc bizardní a hlavně-jen snové.
A pak tu mám sny, které si chci splnit, ale nic pro to nedělám. Proč? Bůhví.
V posledních pár týdnech na mě všechno padá. Ta vidina zítřka, která je naprosto prázdná. Ty následující dny, kdy není nic jisté. Ty sny, které jsou někde poblíž mne, ale já je nevidím. Nevidím je, i když na ně stále myslím. Sedím a neustále přemýšlím, co mám udělat pro to, aby se stali realitou. Nic mě nenapadá.
Snažím se své sny skrývat. Nikomu nikdy zcela neřeknu, co bych si tak neuvěřitelně přála. Většinou si to jen napíšu na papír...a nakonec ho stejně roztrhám na tísíc kousíčků a nechám je zase odeznít. Ale já chci do celého světa vykřičet, co mám na srdci. Aby lidé věděli, co ode mne mají očekávat a co zase ne.

Chci být herečkou. Potkat mou královnu. A chci procestovat celý svět. Jezdit jen s báglem a jedním zápisníkem, kam bych si zapisovala naprosto všechno. Ať už ničivé deště nebo jen mé setkání se zlatou rybkou. Chci najít osobu spřízněnou, která by mě vždy vyslyšela a řekla mi, že všechno bude dobré. Osoba, která by mě naučila ty nejkrásnější věci na světě. Chtěla bych ochutnat pizzu z Neapole a jezdit na slonovi v Indii. Potkat lidi, kteří by mi řekli, že podobné sny mají taky. A chtěla bych, aby lidé pochopily, jaká doopravdy jsem...

Ale nejde to. Nedokážu své sny vyslovit nahlas. Bojím se, že je ztratím. Bojím se, že když je vyslovím, nebudou už tak úžasné jako byly doteď. A bojím se, že se nikdy nestanou. Což je asi pravda. Většina toho, co si z celého srdce přejem, skončí jen jako to, co jsme si přáli. Většina toho co jsme si přáli, se rozplyne ve vzduchu. Sny jsou jako padající listy-Nejdříve jsou krásné, plné života, poté uvadají až jim nakonec nezbydou žádné síly a pokoří je vánek. A oni odletí daleko od Vás, někam, kde je nikdo už nenajde.
Stejné je to i s mými sny. Jsou zatím ambiciózní, plné naděje, ale už se na nich začínají ukazovat první žluté skvrnky. Naděje skomírá. A já vím, že nakonec skončí někde daleko ode mne, někde, kde se všechny ty sny hromadí, navzájem si o sobě vypráví a říkají, jak lehké je sny mít...

Summer isn´t still here and I haven´t time...

3. července 2013 v 19:56 | Ježurka
Tak jak Vám dopadlo vysvígo? Já ukončila základní školu se 3 dvojkami, takže celkem spokojenost. Jo ty 3 dvojky jsou z matiky (je to hlavně kvůli rýsování, jelikož jsem z toho měla 3,3-4,5), pak z chemie (kde mi řekla, že je to velmi hezká dvojka...hm, to je mi ale prd platný) a poslední z němčiny (za kterou jsem ráda, protože vůbec netuším jak jsem z němky mohla prolézt, kdy si ani nepamatuju, jak se řekne ´Jak se jmenuješ?´)

Zaprvé se Vám chci hrozně moc omluvit. Děkuji těm, kteří nademnou nespráskli ruce a neřekli ´S tebou holka končím.´ Nebylo by se čemu divit. Má aktivita na blogu rázně klesla a obíhání mě nějak míjelo. Kvůli škole a i kvůli tomu, že jsem prostě v tom chaosu neměla na blog vůbec náladu.

Zadruhé...léto nám moc nepřeje, buď je hic jako prase nebo se na nás ženou deště a buřiny. Na opalování to není (i když já jak natírám venku prkna, tak jsem se pěkně spálila.), ale zase doma u počítače se mi taky nechce být. No, chci v blogu pokračovat a budu se přes léto nějak to všechno zvládat...

Zatřetí a to navazuje k tomu druhému bodu...v září mi začne nové období a já se bojím, že to nezvládnu. Nemyslím teďka jako, že nezvládnu školu (v to nedoufám), ale že se mi blog odcizí. Hrozně nerada bych o to všechno přišla, ale bohužel myslím, že to nastane. Nechci být pesimistka, přeci jen Meryl mě naučila dívat se na svět v tom lepším světle, ale ten okamžik, kdy na blog napíšu ´Pozastavení´ nebo ´The End´ se asi stane...ale holka, mysli sakra pozitivně. Přeci to hned nezabalíš, ne?

Začtvrté. :D Doufám, že si prázdniny užíváte.

Zapáté...jsem už úplně znerovovaná, jelikož kolem August: Osage County znova nastalo ticho...tedy pokud neberu v potaz, že premiéra v USA se z 8. listopadu přesunula až na den Vánoční, tedy na 25. prosince. Uff, tak to budou mít Amíci pěkný dárek. :D

Zašesté. Všechny Vás mám moc ráda. Susan?...Nemáš v létě čas, že bychom se konečně sešli a pohovořili o těch našich holkách? Hrozně ráda bych se už s tebou setkala. :D

Zasedmé...ach, stejně vím, že už Vás nudím.

Proto jen už krátký pozdrav na rozloučenou *Adios Lidičky*
Vaše střelená a Meryl stále milují a zbožňující Ježurka


Happy Birthday, Meryl!

22. června 2013 v 14:27 | Ježurka
Je až neuvěřitelné jak ten čas letí. A mi už ti blahopřejeme k tvým neuvěřitelným 64. narozeninám. Ty léta na tobě nejsou vůbec znát, zlatíčko. Ať už zevnějšek tak i vnitřně. Mám pocit, jak kdybys byla v srdci stále tou 12letou holkou, která má roupy, stále se usmívá a hrozně ráda mluví. :) Moc se toho opravdu nezměnilo, že?
Meryl, má drahá, přeji ti k tvým narozeninám hlavně zdraví, štěstí, lásku, ať se dočkáš brzy vnoučat, ať se ti co nejdříve podaří získat 4. Oscárka. Ať nepřestáváš mít chuť natáčet. Ať nepřestáváš mít chuť do života. Ať stále oplýváš dobrou náladou, tvým nádherným úsměvem, poněkud chraplavějším smíchem. Ať nám máš stále tak ráda. A ať seš stále ta samá Meryl Streep.

God bless you, the most amazing woman in the world.

Happy 22nd Birthday, Louisa!

12. června 2013 v 19:34 | Ježurka
Louisa. Nejmladší děťátko z Gummerovské rodiny. Nejmladší a zároveň největší ďáblík.
Takže Lou naše zlatá, přeji ti to, co se oslavencům přát má a musí. Hodně zdraví, štěstí a lásky...ať tě sourozenci moc neškádlí, rodiče ať jsou na tebe pyšní (což už ale jsou :)) a ať se ti ve všem vede.
Ty jsi mi asi ze všech Gummerů mladších nejmilejší. Je to asi tím, že seš mi věkově nejblíže a...prostě seš stejně praštěná jak já. Stále ještě taková ta pubertální holka. :)

Louisa, Happy 22nd Birthday, sweetheart. I love you so much. Fore♥er.


I´m back...happy and fascinated

3. června 2013 v 21:05 | Ježurka
Ahojky zlatíčka moje, tak strašně moc se mi po Vás stýskalo. Nekecám. :)

Vrátila jsem se. Zdravá, šťastná, fascinovaná, nerada se loučející s Londýnem.
Slibovala jsem Vám nějaké to vyprávění a fotky...dobrá, máte je mít. Doufám jen, že hned neusnete.

Takže cesta tam i zpátky byla hrozně náročná, jeli jsme asi 12hodin.
První den byl mrazivý, deštivý, ale přitom báječný. Nejdříve jsme si zajeli do Greenwiche a pak už jsme si to brouzdali po Temží směrem k Parlamentu.
Pak jsme se vydali na Trafalgar, tam byl rozchod. Takže jsme si zašli do National Gallery (Což pro mě bylo asi největším zklamáním) a na Picadilly Circus...je ještě jsem zapomněla, že jsme viděli
Cutty Sark, nejrychlejší plachetnici své doby, a zašli jsme si do Námořnického muzea. Nejnádhernější muzeum ever.



Druhý den jsme měli volný den. Takže jsme si napsali 6 míst: Oxford Street, West Ham, British Museum, Soho, Camden Park a Wembley Park. Nestihli jsme akorát to Wembley, jelikož jsme si zašli i do obchůdků se starými CDčkami a deskami a do pár levných obchodů s oblečením. Tady pár foteček.
Jinak jsem pořád fotila bilbordy na divadlech. Všude bylo něco o Les Miserables a Mamma Mia!. Takže asi tak 50 fotek jsou jenom tyhle bilbordy. Jo a taky všude na kinech bylo o Star Treku: Do temnoty. Což je dalších 20 fotek. :D

První je z West Hamu, základny bráchových milovaných kladivářů. Druhá pak z metra. Zleva. Mé boty, pak bráchovy. :D


Třetí den (počítám to ode dne, kdy jsme přijeli do Lodýna)...tak na ten jsem se těšila ze všeho nejvíce. Měli jsme jet na zámek Windsor a pak jsme vyrazili (tedy tím myslím já a brácha, většina pak šla do Madam Tussand´s) do Muzea Sherlocka Holmese. Windsor byl nádherný, paní průvodkyně říkala, že je to taková chatička královny Alžběty II.. Taková chatička...10x10km. :) No a Sherlock...nádhera. Byla jsem fakt naprosto nadšená.

I´m Sherlocked. Problem, bitch?! :D


Poslední den v Londýně...bééé.
Dobrá, dost pláče. Byla to nádhera. Nejdříve jsme ráno jeli na Lodýnské oko (kam jsme s bráchou nešli, jelikož už jsme na to jaksi neměli peníze :D) a pak ke katedrále svatého Pavla. Byly jsme až úplně nahoře. A v ten den zvony odbíjeli 4 hodiny. Je to kvůli oslavám 60 let královny Alžběty II. na trůně. Jo a dokonce jsme viděli i pravou anglickou svatbu Amandy & Tima. Ať jim to vydrží.



Pak jsme jeli na Tower of London. No musím říct, že jsme stihli akorát White Tower a pak Crown Jewels. No musím říct, že korunovační klenoty byly skvostné. Ty bláho, vzít si tohle na hlavu, tak asi omdlím. :)
A pak už vrchol celého výletu. Tower Bridge...tohle nepotřebuje slov.



A pak se už jelo domů.
6 dní. Jedny z nejkrásnějších dní v mém životě. Nikdy na ně nezapomenu. A to nejen kvůli tomu, že jsme jeli do té Anglie, do toho Londýna, ale i kvůli tomu, že jsem tohle všechno mohla prožít po boku svého staršího, ztřeštěného brášky.
Thanks England, Thanks London, Thanks my parents, Thanks my crazy brother.
Goodbye my love. See you soon.


PS: Péťo, Ronnie a všichni Sherloci...na BBC jsem viděla asi 5 minut ze Sherlocka. No byla jsem z toho úplně vedle...maj Gad totálně Sherlocked. :D
PSS: Ta jedna holčina, co s námi taky jela, vypadala jak Grace Gummer. Pořád jsem na ní koukala. Doufám, že si o mě nemyslela nic špatného. :D

Whoa, whoa...it´s Meryl Streep day!

27. května 2013 v 19:46 | Ježurka
Nejdříve se chci omluvit, že jsem nezanechala na všech blozích své komentáře, ale prostě mi to nejde. Napíšu kometář, chci ho odeslat a napíše mi to, že aplikace vypršela...copak se to zase s blogem děje?!!!

Whoooa...27th May was proclaimed Meryl Streep Day!
Páni, ještě před rokem jsem o tomhle dni neměla ani tušení. Teď je to pro mě jeden z nejdůležitějších, nejvzácnějších, nejkrásnějších a prostě nejlepších dnů v mém životě.
Den, kdy si jedna paní řekla, (Jaj, budu Vám do konce svého života za toto rozhodnutí děkovat), že by nebylo na škodu vyhlásit Meryl Streep Day. Na oslavuje naší milované Merylky. :D
Maj Gad, tohle já miluju. Oslavování jedné milované osoby...Meryl...
Zlatíčko, jsi máslo na mém chlebu. Jsi světlo mých dní. Miluju tě.

Miluji tě za to, že tu jsi...a taky za tohle všechno...





Love Me...

3. května 2013 v 21:22 | Ježurka
...probudila jsem se a zjistila, že zapomínání nikdy nebude má silná stránka. Probudila jsem se a první, na co jsem jsi vzpoměla,...bylas to ty. Nemůžu na tebe přestat myslet. Nejde na tebe přestat myslet. Protože jsi mi dala tak hodně. Zachránila jsi mě před naprostým zešedivěním, před usedlým životem jedné šedé myšky.
Život jde dál, některé dny ubíhají pomaleji, některé rychleji a ty jsi stále v nich. Přesto tuším, že jsem se z toho snu probudila. Ale žiji s tebou dále. Mám úsměv na rtech, kdykoliv si na tebe vzpomenu. Což v předešlých dnech bylo spíše naopak. Byla jsem zamklá, nešťastná a jako duchem nepřítomná. Nyní si užívám každého dne. Protože jsi tady. Stále. Díkybohu...


Tohohle se budu navždy držet. Protože znám tebe. A ty jsi to nikdy nevzdala, že Meryl? :)

Give me love

28. dubna 2013 v 21:26 | Ježurka
Tak strašně moc tě miluju, Meryl.
Ale mám také pocit, že čím víc tě mám ráda, tím víc na tebe zapomínám. Mám pocit, že má láska k tobě se mění v jakousi povinnost, stereotyp...tedy ne snad z donucení...ach jo, to jsem zase zvorala...
Čím víc tě miluji, tím víc na tebe zapomínám. Ano, už si dokážu představit, že na tebe jednou zapomenu. I když mě tato představa děsí a hlavně-hrozně mrzí.
Dnes, když jsem se učila, zadívala jsem se na "tebe". Otočila jsem se směrem k tobě, přisunula se blíže a zahleděla jsem se někam za tebe, možná, že jsem se snažila proniknout díky tvým očím přímo do tvé duše. Seděla jsem tam proti tobě možná půl hodiny. A celých těch 30 minut jsem si přemítala můj život s tebou. Co jsem díky tobě získala, ztratila nebo zapoměla uskutečnit. Přemítala jsem si všech těch 557 dní s tebou. A uvědomila si, že žiju tvým životem.
Jsi jako slunce. V dobrém i zlém významu. Dala jsi mi sílu jít dál, dál za svým snem. Ale také jsi mě naprosto zaslepila...a tak žiji ne/vědomky tvůj život.
Přemýšlím jako ty. Než něco udělám, přivřu oči, našpulím rty a snažím se porniknout do tvé mysly, kde se snažím najít řešení. Na svůj život kašlu...žiju přeci tvůj, ne?...


Pamatuji si můj nedávný rozhovor s ředitelkou. V ten den my dala pořádnou ránu do srdce...
"Je skvělé, že máš Meryl ráda. Je to opravdu vyjímečná žena. Je nám oběma asi naprosto jasné, že tě ta láska k ní jednou přejde, ale nikdy na ní nezapomeneš..."
Ale já nechci, aby mě má láska k ní přešla, chtělo se mi říct. Ale něco mě donutilo mlčet.

Nechci aby ten krásný sen zmizel. Říkala jsem si. Ale právě včera, když jsem tam proti té úžasné a vyjímečné ženě seděla, uvědomila jsem si, že i sen jednou musí skončit. Člověk nesmí mít radši sen než realitu. Nesmí. Mohlo by se totiž stát, že by se pro něj ten sen stal realitou...


Nechci na tebe zapomenout.
Ale co když by to byla ta nejlepší volba? Možná, že i pro mě se už stal sen realitou. Ale já se musím probudit. Prostě musím.

Jdu spát. Uvidíme se v realitě. Možná, že tam budeš stále, Meryl...možná že ale taky ne...

A další mánie je tu!

19. dubna 2013 v 21:13 | Ježurka
Zaprvé se chci hrozně omluvit za mou nepřítomnost, ale nějak nechytám inspiraci. :)

A je to tu znovu. Nejdříve to byl film Hope Springs a ten je to August: Osage County...A tentokrát je to se mnou ještě horší. Tentokrát nezbývá do české premiéry tohoto film několik týdnů, jako tomu bylo u HS, ale nejméně ještě půl roku. :D He, jde to se mnou opravdu z kopce.

Stále sleduji jestli se neobjevují nové fotky (přeci jenom, Fotek s Meryl z AOC bylo opravdu velice málo. Asi pět?), videa nebo nějaké odezvy z projekce, která proběhla někdy (myslím) kolem konce minulého měsíce. Prostě naprosto šílím. Pořád o tomhle filmu melu a mám ho plnou hlavu. No nejsem nejspíše jediná, co Allie? :D

Nojo, asi vás nejpíše těma svýma kecama už prudím, stejně jako tímhle prudím svoje rodiče a nejspíše i kamarády. Jenže tak kam si o tom svém šílenství mám napsat, když svůj asi už 1000. deníček zmizel neznámo kam a k psychoušovi mě nikdo nedonutí jít? :D


OK, přeji krásný víkend. Vaše poblázněná (a z jednoho jediného film totálně MIMO) Ježurka.



PS: Tuto fotku uveřejnila Misty Upham na svém twitteru s nadpisem:
"Já a Meryl bez make-upu po 13ti hodinovém dni."


 
 

Reklama